23.4.2004 | Autor: Vojtěch Rynda

Wrong Records/Day After (73:58)
NoMeansNo: 1. vypadají jako předvoj domova důchodců nebo rovnou jako soubor kreténů, 2. jsou instrumentálně zdatní jako málokdo, přičemž v punkrockovém ranku asi nemají konkurenci, 3. píšou už pětadvacet let skladby, z jejichž komplexnosti se vám zauzlují střeva, aniž by ty songy přitom ztrácely pankáčskou průraznost. Poté, co bratři Rob (basa, zpěv) a John (bicí, zpěv) Wrightovi a kytarista Tom Holliston dokázali svého času nacpat Beat On The Brat od Ramones a Bitches Brew z pera Milese Davise na jednu desku, už tihle jazzcoristi ze západu Kanady nemusejí nic dokazovat.


Jestliže na deskách NoMeansNo bývají většinou vynikající, naživo jsou skvělí snad vždycky (v České republice to dávají znát pravidelně). Na turné před několika lety si nechali od fanoušků posílat jejich návrhy na playlist; tytéž tipy teď prý použili při sestavování svého prvního best of. The People's Choice (Vůle lidu) tak působí jako kočkopes: dramaturgicky jde o živák (deska například začíná častým koncertním otvírákem Now), ale živě nahraná je pouze skladba The Day Everything Became Nothing; ta však vyšla už na Live&Cuddly. "Napůl živá" je dále The River z holandského rádia, která na této kolekci platí za jedinou dosud nevydanou raritu. Po desce NMN s Jello Biafrou The Sky Is Falling And I Want My Mommy ani stopa.


Neexkluzivnost materiálu je však to jediné, na co si lze u People's Choice stěžovat. (Dokonce ani na výběr songů ne: taky bych tu rád měl třeba Oh No! Bruno!, ale to je holt demokracie.) Výběr reprezentativně pokrývá celou dráhu kapely, nechronologické uspořádání skladeb funguje (jazzová Body Bag po thrashmetalovém výplachu Theresa, Give Me That Knife) a po hudební stránce taky není co řešit. Tahle podivná trojice produkuje hluk stejně sevřený jako bohatý, umí člověku zamotat hlavu líp než krajané Rush a ještě si přitom může hrát na parní válec.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/04