4.2.2010 | Autor: Jan Petričko

Sony (45:38)
Brutální Ivita. Ještě před pár lety jsem ji takto viděl… a dneska zůstala „v kamaších stát“.
Je v tom málo „femme“ – a už vůbec nic „fatale“.
Problém je tak nějak „IN IVA“. Ta bezpochyby talentovaná zpěvačka v posledních letech bere zavděk písničkami, kterým nevěří ani náhodou. Deklamuje slova, která jí nesklouzávají přes rty. Připomíná mi lacinou mature pornoherečku, která si dá ruce v bok a nuceně se usměje do kamery na povel direktora. V mnoha písničkách připomíná hostující panenku (kdysi to bývala muzikantská liduška) , která zkouší přišeptale rozezpívat mrtvý polosál před sebou.
To v tom lepším případě… protože, kdykoli se připojí její vykutálení kamarádi, ze zdí rozpaků skapává sterilita, obyčejnost, nuda, nuda, nuda… Ani snaha o „gargantuovskou“ metaforu, kdy „ty protečeš mnou… a potom já tebou…“, nedospěje nijakého vyznění. Jalovost, durová netečnost. Ani Gott už by dneska určité připitomělosti nezpíval. Iva a friends ano. Ty klučičí hlasy jsou zbytečné, hloupé – ale vždyť ony chtějí přece „zpátky do pohádky“. Tak to jo. A pak song číslo deset: Tváře. Navíc klonujeme paní Annu K. ? Probohafuckinproč???? „Neřeším, jak mám žít…“ , zpívá se, či deklamuje, ve vstupní písni alba. To je chvályhodné, protože je to tak nějak free…lingová. „No a proč jste vlastně vznikli,“? ptá se jich neodbytná moderátorka Óčka. A oni samozřejmě mají připravenou odpověď:
„Vznikli jsme tak nějak přirozeně…“
Jako my všichni.
„A věci jsou jak maj být…“
Takže je všechno v maximálním pořádku.
„Dáme sex?“
Ano. Dáme sex a zkusíme tak nějak zapomenout na tuhle desku. Domluveno?
Femme fatale mlčí.

Zlatý hřeb: S každou chvílí
Zní to jako: „…to, co máme… ztratíme…“

Body: