29.10.2010 | Autor: Ivan Ivanov

Universal (43:04)
Další retro orientované album s převzatými skladbami. O pár řádků dál najdete podobně pojatou desku Toma Jonese. Paradoxně obě desky dokonce obsahují i dva stejné tradicionaly Run On či Nobody´s Fault But Mine (ano, ten, který na albu Presence kdysi nahráli Led Zeppelin) . Ale zde veškerá podoba končí. Pojetí postarší punkerky, která zřejmě svou divokost a hlasovou syrovost pověsila na hřebík, je neslané, nemastné. Její hlas je stále natolik nezaměnitelný, že dokáže vtisknout jistou osobitost některým skladbám, ale v country záležitostech jako Help Me od Elvise, Take Jesus With You či On The Battlefield působí přímo nepatřičně a dosti jednotvárná aranžmá ke konci alba začínají nudit. Možná, že je to celé další pokus o recesi a provokaci, se kterými Nina Hagen v osmdesátých letech hodně operovala, ale tentokrát se legrace nepovedla. Domnívám se, že výsledek by byl mnohem zajímavější, kdyby Hagen zůstala u němčiny a novějšího repertoáru, neboť Personal Jesus od Depeche Mode vyznívá docela dobře, ale celkový dojem z této desky je hodně rozpačitý.

Zlatý hřeb: Personal Jesus
Zní to jako: kdyby Dolly Parton chtěla zpívat punk

Body: