11.9.2004 | Autor: Jindřich Göth

Mute Records/EMI (43:05, resp. 39:25)
Nick Cave a dvojalbum? Proč ne, i starýho žíznivýho psa naučíš novým kouskům. Kejvavej Nick se nám jakoby rozparádil, hlavně první část dvojalba Abattoir Blues (skvostný název) obsahuje docela slušný nářez. Otevírák Get Ready For Love útočí zcela bez varování a pranic nezáleží na tom, že následující Cannibal's Hymn (s veršem But if you're gonna dine with them cannibals/Sooner or later, darling, you're gonna get eaten) rozvášněnou atmosféru poněkud zklidní a nabídne bluesovou náladou mocně načichlou "caveovinu" v typickém středním tempu. Stěžejní skladba kompletu se ovšem nachází pod pořadovým číslem 5 a jmenuje se There She Goes, My Beautiful World. Bez přehánění jde o skutečně skvostný gospel s hostujícím London Community Gospel Choir, jemuž Cave poskytl na obou albech velmi široké pole působnosti. Pravda, Cave coby k Bohu se obracející osoba měl k této formě vyjádření vždy velmi blízko, ovšem nyní mu stanul asi nejtěsněji. Sedmnáct nových skladeb prostupuje atmosféra projasnění, vroucnosti a odhodlání. A to i v těch nejdrásavějších skladbách (Hidding All Away).


Na první poslech by se mohlo zdát, že dramaturgie dvojalba je jasná: první CD nářezy, druhé balady. Bližší prozkoumání však odhalí povrchnost tohoto soudu. Obě polohy se na obou deskách proplétají a vzájemně doplňují: Supernaturally z Orfeovy lyry by klidně mohla být na Jatečním blues, podobně pak Messiah Ward by se klidně z prvního kotoučku mohl přesunout na druhý. Ve výsledku je tedy nové Caveovo dílko pevně provázaným celkem, který se netříští na dvě poloviny. Nelze oddělit jedno album od druhého a jakkoliv obstojí i při samostatném poslechu, teprve v celku dávají smysl.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/09