23.9.2004 | Autor: Vojtěch Rynda

Možná stárnou, možná se "jen" vyvíjejí, nicméně někdejší bořiči Neurosis se po téměř dvaceti letech existence propracovali do kategorie kapel, jejichž muzika se člověku nemusí líbit, ale aspoň ho nevyděsí k smrti. Své začátky v hájemství nestravitelné temnoty a industriálně metalové brutality tohle cílevědomé kombo z Oaklandu postupně přetavilo do přístupnějších, leč neméně působivých zvukových slitin.


Ta podobnost je až překvapivá: The Eye Of The Storm zní jako Anathema v období desek Silent Enigma a Eternity. Tedy jako doom metal, který je víc "doom" než metal. I když i zde občas zazní trestající riffy, nepoměrně víc prostoru zabírají líně se převalující textury, sestávající z tichých, občas i akustických kytar, kláves, tajemných zvuků a zejména ticha. Hlavní zpěvák Steve Von Till už kolem sebe nedští oheň a síru, ale rezignovaným, stále impozantním hlasem věcně informuje. V rozměrných kompozicích se nikam nepospíchá, je dobojováno: protože i když titul desky její obsah popisuje dost trefně, klid na ní obsažený jako by se rozhostil spíš po bouři než uprostřed ní.


Neurosis tedy předkládají album, které jako by se dřívějším běsněním unavilo k zasmušilosti. Lví podíl na jejím účinku má zvukař Steve Albini, obvykle spojovaný s divočejšími záležitostmi (pro Neurosis produkoval už Times Of Grace z roku 1999). Zde se mu podařilo spojit všechny nástroje do celku hebkého a černého jako samet v noci. Zejména v druhé polovině desky (A Season In The Sky, Bridges) nemá problém přecházet od folkových pasáží ke stěnám hluku a zase zpět, aniž by skladby ztratily zvukovou jednotu. A nejenže je The Eye Of The Storm jednoduše nejpřístupnější deskou Neurosis (i když pořád vyžaduje dost soustředění); je také nejspíš první, o které se dá říct, že je příjemná na poslech.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/09