15.7.2004 | Autor: Vojtěch Rynda

Neurosis a Jarboe: co vám mám povídat? Jedni za osmnáct, druhá bez dvou za dvacet. Temní borci z Oaklandu, kteří se od metalu a industriálu odrazili až k jakýmsi podivně zneklidňujícím texturám, a holka z Jihu, co se dala ke Swans, partě nepravděpodobných vizionářů, kteří to od postpunku dotáhli až... no, taky k jakýmsi podivně zneklidňujícím texturám, akorát že to vzali odbočkou přes akustické nástroje.


Kdo tedy čeká, že spojení Neurosis & Jarboe produkuje podivně zneklidňující textury, míval nejspíš ve škole jedničky.


Tady se jedná o cosi na pomezí scénické hudby - o pomalou, apokalypticky valivou masu rytmizovaného hluku, kterou hlas Jarboe jednou prorůstá jako žíla rudy mateřskou horninou, jednou ji krájí jako když řezník porcuje flák hovězího. Jarboe tu vůbec předvádí psí kusy, přičemž na rejstřík jejích hlasových projevů bývají obvykle potřeba tak tři lidé. A ať už zrovna šeptá, křičí, sténá, mluví nebo pěje, dělá se z ní husí kůže. Její hlas, beroucí si na paškál smrt, víru a další temné záležitosti, k pulzujícímu podkladu Neurosis sedne tak dokonale, až jednoho napadne, proč nesednul už dřív - jenže tahle deska prý vznikala celé roky, když si Jarboe s chlapci vyměňovala nahrané pásky. Takhle jejich album vykrystalizovalo do podoby komplexního monolitu, jehož dělení na jednotlivé tracky je jen formální. Jeho poslech vyžaduje pozornost, respektive spíš odhodlání nechat na sebe tu tíhu působit a neutéct před ní někam daleko; míra tohoto odhodlání pak určí výsledný verdikt. Ale i když se exorcismu Neurosis & Jarboe otevřete, nedělejte to v noci se sluchátky na uších: už po úvodní Within by vás mohli najít se skelným zrakem a pěnou u úst.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/06