24.2.2002 | Autor: Ondřej Konrád

Cube Metier
Pianista Jan Knop by si elektronického Hancocka patrně nepustil aniza zlaté prase (i když třeba miloval Zeppelíny). Tipuji, že by zvláště před lety s největším sebezapřením nevydržel více jak deset minut, prostě proto, že je to příliš nervní hudba, vynesl by se zoufalým řevem disk i s přehrávačem a vlajícími šňůrami vytrhnutýmize zdi na zahradu a tam ho rozdupal, nebo něco podobně zoufalého. Pořád lepší, než kdyby z toho dobrovolně zešílel v sedě. To je samozřejmě nadsázka, ale právě tahle Najponkova impulzivnost, která číhá v jeho jinak naprosto dobrosrdečné povaze, dodává jeho osobnosti a hře tu nekompromisní opravdovost, s níž se nepotkáte často. A jeho láska k neředěnému, jak ďas swingujícímu jazzu na bebopový pohon nejenže svou silou obrátila na jazzovou víru desítky a desítky duší, ale jemu samému přinesla veliké umělecké ovoce. Najponk není žádný poslušný opisovač hudebních dějin, má tu hardbopovou krev, jazz i blues, v sobě odjakživa. Pracuje se swingovým rytmem citlivě a jistě jak sochař s mramorovou hlavou, a blues, které do toho vkládá, tu chandru, co se někdy nedá vydržet.že by ji měl po svých ukrajinských předcích? Bohudíky - coby největší odborník na jazzový mainstream, co kdy u nás žil, objevil Najponk před pár lety soudobého pianového taktrochugénia Brada Mehldaua, a to jej vyhrabalo z nory a objevilo i cestu k současnosti.

A právě při poslechu téhle druhé Najponkovy sólové klavírní desky, klidné, průzračné, jistým úhozem vedené, spíše noční a místy až tíživě smutné, je jasné, že Najponk už je jinde, zraje po svém, bez ohledu na svou největší učitelku, totiž historii. Méně i více známé jazzové standardy, někdy ve verzích kratších než dvě minuty, a tři Najponkovy vlastní skladby jsou spojeny do zkušeně a moudře zahraného padesátiminutového bloku bez jakýchkoliv zbytečností. Výsledek je jednodušší a moudřejší, než by člověk čekal. Jazzový posluchač tu vychutná mnoho konkrétního v důsledném rytmu, harmoniích, vytříbené práci levačky či naléhavosti pravačky. A nejazzový? Kdo ví. Pokud mě někdy, nedej Bože, potká nějaká smutná záležitost, bude to možná tohle CD, které bude znít nocí, malovatmi kruhy pod očima a zároveň mi připomínat, jak je hudba krásná. Bude to jeho začátek - Children's Play Song Billa Evanse, Najponkova Dream For Two, ještě i Blame It On My Youth a pak skokem - upravený Rachmaninov a závěrečné dvě balady. Lehké a elegantní obveselení uprostřed obstará Something Stupid (ve filmu Moulin Rouge duet náhodou právě vzkříšený Nicole Kidmanovou a Evanem McGregorem) a tamtéž se zjeví i duch zmíněného pokušitele nového: Brada Mehldaua.

A pro koho prostě sólové piáno takovéhoto druhu není, ten ať si zajde do nějakého malého jazzklubu (třeba k pražskému Malému Glenovi) na Najponk Trio. To je pořád pravá jazzová jistota. To jsou jedny z těch dveří, kudy se vchází do jazzu a už se nemůže ven.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/02