19.3.2009 | Autor: Josef Rauvolf

Polydor/Universal (43:27)
Nedávno se v jednom našem deníku rozhodli nechat zrecensovat Morrisseyovu novinku na celé stránce hned čtyřem kritikům, a byla to četba, jak si jistě představíte, přezajímavá. Již to, že k něčemu takovému v listu, který, jako ty ostatní, jistě místo na kulturu odměřuje po troškách, sáhli, vypovídá o významu, jaký Morrissey má – a právem. Takže, jaká ta jeho dlouho očekávaná novinka je? Napíšeme-li úžasná, není to ono, stejně jako budou mimo všechna ostatní oslavná adjektiva. Budiž, takže odjinud: Morrisseyovo album je velice osobní (jakoby ty předcházející nebyly, že), hodně se tu zpívá o všemožných vztazích, zpěvák a autor v jedné osobě však naštěstí nesklouzává do sladkobolných nářků některých svých kolegů, jistě i proto, že kapela, již má za zády, docela ostře hobluje. Krásně je to slyšet třeba v písni When last I spoke to Carol, jež je ještě podmalovávaná mexickými trumpetami jako z nějakého filmu – do toho všeho, do textu o docela krutě podaném rozchodu, řežou kytary jako o život, místo aby se decentně stáhly. Vlastně si na téhle desce – teď mluvíme o aranžích – dělají Morrissey i jeho hoši co chtějí. A dělají to parádně. V All You Need Is Me Morrissey zpívá, že „mě sice nemáte rádi, ale milujete mě.“ Řekl bych, že se mýlí – rádi ho máme, a milujeme ho taky...

Zlatý hřeb: tím je celé album
Zní to: úchvatně


Body: