29.7.2004 | Autor: Roman Jireš

Že se v katyrové muzice už nedá přijít s ničím převratným? Co na tom, když je ještě stále dost muzikantů, kteří umí skvěle pracovat s již objeveným. Třeba takoví Modest Mouse. Kapela, která klidně nechá odehrát intro svého třetího alba někoho jiného (The Dirty Dozen Bras Band), na tom musí být se svým nadhledem v pohodě. Americká čtveřice v čele se skvělým zpěvákem a výhradním autorem repertoáru Isaackem Brockem zjevně mindráky netrpí. Brock představuje hned několik podob svého ohebného hlasu - je rozvěrně pásničkářský (The World At Large), vypjatý (singlové Float On), rockově uřvaný (Bury Me With It) i naléhavý. To především v případě banjem obohacené neveselé skladbě Bukowski v textu plném sugestivních otázek typu Bože, kdo by chtěl bejt takovej zmrd?


A najde se čas a místo i na bláznivé kousky. Třeba sólo na podladěné ukulele Dig Your Grave nebo jazzový odvaz This Devil´s Workday, které potěší i příznivce Toma Waitse.


I když se zdá, že kapela ke konci nahrávky trochu ztrácí dech, a navzdory názvu je jejich album nadějnou zprávou pro všechny, kdo ještě nerezignovali na hledání nové dobré muziky.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/07