21.5.2002 | Autor: Ondřej Bezr

Mute CS (71:27)
Po těch letech v hudební žurnalistice už jsem asi fakt magor. Zatímco normální člověk si pustí cédéčko a má z něj buď radost nebo chuť hodit ho z okna, mně naskakují nejen případné recenzentské formulace (obvykle patřičně klišovitého charakteru) už od první minuty, ale i trošičku obecnější a mnohdy pravda lehce paranoidní úvahy (nejhorší to je ve chvílích, kdy posloucháte něco jen tak pro radost nebo na večírku a vlastně se tím vůbec nemusíte tzv. 'odborně' zabývat...). Rozumíte, léty zpotvořený recenzentský mutant obvykle v prvním plánu neumí říct, jestli se mu to nebo ono jenom líbí či nelíbí, neumí se jen tak nechat unést něčím, co je z racionálního hlediska třeba i úplně blbé nebo vykalkulované prostě jenom proto, že na to zrovna má náladu (ledaže by to měl spojené s nějakou silnou emocionální souvislostí). No nic, to jen tak na okraj, protože jsem nevěděl, jak tuhle recenzi začít...
Ale už jsem v tom, takže vám řečené doložím konkrétními příklady. Když jsem si pustil Mobyho novinku poprvé, říkal jsem si při úvodní We Are All Made Of Stars - jasně, hitovka do rádia, nějak se to 'umění' prodat musí. Ale následující In This World se samplem jakési gospelové dámy už mi byla 'jasná': kalkul jako prase. Deset miliónů Play prodaných, je čas na další vejvar... Chápejte, až teprve s odstupem mi došlo, že se mi obě ty písničky vlastně dost líbí! Moje deformace v prvním případě je jasná: zkušenost s oblbujícími českými stanicemi je natolik zavádějící, že apriori podezřívám každého, kdo dá dohromady jednoduchou, melodickou a chytlavou hitovku, kterou si zapamatujete už na první poslech, z nechutné komerčnosti. Přitom si mnohdy neuvědomím, že spoustu takových potenciálních 'úliteb éteru' české vysílačky nepustí ani na recepci. Filosofické poznání, které mi z toho vychází, zní: líbivost není slabost a popáč není sračka. Teda někdy. No vidíte, už zase relativizuju...
V případě druhé jmenované písně coby zástupce Mobyho současného tvůrčího modelu je to trochu složitější. Kalkulace je samozřejmě běžnou součástí popmusic, to ale neznamená, že by měl člověk rezignovat a nezohledňovat ji v jejím nepopiratelně negativním významu. Problém je, že když si odmyslíme jasné, do očí bijící případy (uměle vytvořené kapely a hvězdičky apod.), a budeme se bavit jen o lidech skutečně tvůrčích (zvlášť takových, kteří už mají něco za sebou), je hranice vykalkulovanosti velice vágní. Nikdy totiž nevíte, jestli dotyčný, s prominutím, umělec prostě zrovna sám od sebe, z vnitřní potřeby vyrovnat se s nějakým tématem, nevytvoří dílo, které by od kohokoliv jiného bylo jen průhlednou vějičkou na kapsy hudbymilovných poplatníků. Neboli: nenacházím odvahu Mobyho obvinit z úvahy, že když na Play zabraly vysamplované hlasy ze starých soulových, gospelových a bluesových nahrávek, zkusí stejný prostředek ždímat tak dlouho, dokud to půjde, a pak se vrhne na jiný. Věřím - chci mu věřit - že je prostě v současné době touhle hudbou pohlcen, nalezl svou parketu pro přelom století a zbytek nechávám budoucnosti.
Písniček, které lze rozdělit do pomyslných skupin 'dobrého popu' a čehosi jako 'elektro-gospelu', najdeme na 18 většinu. Je nový Moby ještě o něčem jiném? Připadá mi zajímavé, že jeho práce je natolik dotažená, že i tak konzervativního člověka, jako jsem já, přestane zajímat, které zvuky jsou 'ukradené', které stvořené digitálně a které zahrál Moby sám na 'regulérní' nástroje. Nepoznám to a je mi to celkem jedno. Je to prostě koláž. To samé platí o použitých prostředcích z různých období vývoje popmusic. Moby je, jak slyšno, 'sposlouchaný' (podle vzoru 'sečtělý') v dobrých i pokleslých věcech, ale ty první používá častěji. Kromě již citované tradiční černé hudby, kterou balí do meditativně atmosférických i hybně tanečních futrálů občas člověka překvapí postupy, důvěrně známými z rockové klasiky. Nikdo mi např. nevymluví, že písničkou Signs Of Love si chtěl Moby vyzkoušet (samozřejmě za pomoci moderní techniky), jak na to šli Beatles ve svém vrcholném období. To samé v tmavě modrém platí pro Another Woman, jen místo Beatles je třeba si dosadit Doors. A není ten spodek nakonec nějaký Manzarekův a Densmoreův sampl? Vidíte, není tak úplně pravda, že je mi jedno, která nota pochází z jakého zdroje...
Jistě, je tu i pár věcí, které mě nebaví. Jsou to zejména instrumentálky. Já nevím, možná je to dnes nějaká móda, to nedovedu posoudit, ale podle mých měřítek jsou bez dostatečně silného nápadu (melodického, aranžérského, zvukového, rytmického - vyberte si aspoň jeden) a hlavně jsou přeslazené nebo nabubřelé (zejm. titulní 18, pův. pro olympiádu v Salt Lake City). Ve starých hudebních časopisech se takovéhle muzice, tuším, říkalo 'vyšší populár'.
Ale dost velkým zklamáním je i hostování Sinéad O' Connor v Harbour. Písnička sama je minimalistická, ale nudná, zbytečně natažená, a dobrá zpěvačka s tím nic nenadělá. Mezi všemi těmi velkými černými hlasy, kterých je na albu většina, ovšem její křehký vokál nesmírně oživuje, to budiž připočteno k dobru coby prozíravý dramaturgický tah.
S těmi několika drobnými výjimkami mě ale osmnáctkový Moby dost baví. I když vím, že se vystavuju posměchu, že jsem mu skočil na špek. No vidíte, už zase... Nechtějte být hudebními publicisty...


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/05