30.10.2004 | Autor: Roman Lipčík

Sony Music/Bonton (52 min)
Mou nedůvěru k showbyznysovým individuím maskujícím svou identitu jmény obsahujícími hlásku -sh- vzkřísil svého času Shimi. Posílila ji Dasha a Shakira jí moc neotřásla. Za mou nedůvěru vůči jedincům s hadrem na hlavě může hned po Arafatovi Bohuš Matuš, ale to už sem vůbec nepatří.
Pak je tu ještě nedůvěra vůči spasitelům zabedněných národních hudeb. Vždyť to známe i od nás: ať je to třeba Csáková, jen když porazí Vondráčkovou. Na Slovensku je to asi jinak, trochu jistě, vždyť tam mají proti strašidlům minulosti i Janu Kirschner, takže jde i o svěží boj dvou mladých individualit, ale snůška Mishiných trofejí vybízí k obezřetnosti: má všechno, od tamního Slavíka po tamní Anděly. Při poslechu novinky koncipované hned jako 2CD (s diskem č. 2 spíše zbytečným, s paběrky remixů, živých verzí a mezi tím ještě nejzajímavějších spoluprací) lze pochopit vzácnou vyrovnanost lidové i odborné přízně.
Album šikovně lavíruje mezi popovou přitažlivostí a - dejme tomu - experimentálností v mezích zákona. Vyváženost jde stejným dílem na vrub autorky Mishy a producenta Mariána Kachúta. Ten vyrábí pro Mishiny anglickým tanečním popem inspirované skladby zajímavá aranžmá, kde stejně velkou roli hrají "živé" instrumenty, posazené téměř až do role jazzových šibalů, hlavně různé perkuse a baskytara (též v Kachútových rukou), a programovaná elektronika, nacházející z té náročné směsi vždy po čase přímočarou cestu ven. I když desce v celé nemalé délce nakonec schází pár říznějších vzruchů, pár fíglů navíc, když se jejich množina oposlouchá, dvě věci lze Slovákům a tedy i Mishe závidět: veřejnost osvícenou tak, že její spíše nekonzumní hudbu přijme za svou, a toleranci k angličtině, jež důsledně střídá slovenštinu. Tedy - je-li to angličtina, což by možná rodilý mluvčí zpochybnil...


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/10