20.6.2008 | Autor: Leoš Kofroň

Universal (43:51)
Předhazovat neustále Oldfieldovi jeho pětatřicet let starou prvotinu Tubular Bells, z toho už se pomalu, ale jistě stává klišé. Ani tentokrát nelze ovšem jinak. Britský multiinstrumentalista se nechal inspirovat teorií o tom, že vše živé i každá věc mají svůj vlastní vnitřní puls a lidskému sluchu neslyšnou melodii a pokusil se vyjádřit, jak by podle jeho představ mohla znít „vesmírná symfonie“ (tedy souzvuk všech nebeských těles). Dvouvětá suita Music Of The Spheres (dále rozčleněná na čtrnáct částí) však skladatelův opus magnum silně připomíná nejen svojí stavbou, ale v řadě míst i „podezřele“ povědomými melodickými i rytmickými motivy (úvodní Harbinger a závěrečná Musica Universalis budiž toho zřejmým důkazem). Abychom však Oldfieldovi zas nekřivdili. Album, jež tentokrát nenatočil sám, ale na němž hraje symfonický orchestr pod vedením Karla Jenkinse (jinak též duchovního otce hudebního projektu Adiemus), a které je v protagonistově případě vůbec poprvé žánrově řazeno do katalogu klasické hudby, obsahuje (zejména ve své druhé části) i řadu původních a velmi podmanivých pasáží. I tam je sice patrný Oldfieldův charakteristický rukopis, ale už v nich nevykrádá sám sebe.

Zlatý hřeb: Aurora
Zní to jako: Jak již bylo řečeno, autor Tubular Bells se nezapře, ale zkuste třeba i Oceanic od Vangelise


Body: