8.3.2010 | Autor: Leoš Kofroň

X production (70:26)
Zas jedna z podivných partiček, u nichž je na první pohled i poslech patrné, že „to“ chce zkrátka dělat jinak. Spolehlivým barometrem toho většinou bývá už pouhý, pokud možno, co nejvíc ulítlý název kapely (pamatujete na film Pidilidi?) i jejích alb (kdo z pamětníků by nevzpomněl na někdejší popěvek cizokrajné hvězdičky Ronyho Martona ze stáje Petra Hanniga). Jestli netušíte, co si pod tím vším představit, pak vězte, že druhý počin elektronicko-minimalistické formace Midi lidi prý pojednává o vnitřních strašidlech a oproti debutu (Čekání na robota) má znít temněji a melancholičtěji, jelikož nepřináší hity, nýbrž city. Podobně sofistikovaná prohlášení, zvláště jsou-li vypouštěny z úst samotných muzikantů, je však třeba brát trochu s rezervou. Většina skladeb je založená na repetitivních motivech a strojově monotónních rytmech chladné elektroniky a úsporných, více či méně vtipných sloganech (Hernajs! It’s nice! apod.). Mírné oživení přinášejí remix El Fusilado z repertoáru skupiny Chumbawamba a coververze Žbirkova Do člna či Novákovy Hvězdičky blýskavé (zde jako Pouzdro), přičemž zdařilejší je určitě ta první. Mnohé skladby pak mají docela blízko k scénické muzice; což ostatně osvětlí skutečnost, že kapela je podepsána i pod filmovou muzikou ke snímku Protektor…

Zlatý hřeb: Do člna, Lodníci
Zní to jako: techno-elektro-minimalismus - takhle přece hraje každá druhá kapela… A nebo ne?

Body: