28.1.2002 | Autor: Daniel Vojtíšek

Virgin/EMI (56:53)
Micku Jaggerovi se poprvé na sólové desce stoprocentně podařilo překročit stín Rolling Stones a postavit si na opravdu vlastním pozemku. Budiž ale hned zkraje řečeno, že dům s Bohyní ve vchodu budí přinejmenším rozpaky. Odpoutání se od léty zažité stoneovské machy je zajisté chvályhodné, leč tato byla nahrazena materiálem přinejmenším sporné kvality. V úvodní Visions Of Paradise zašla produkce hodně daleko až do těch smyčců v refrénu, jehož melodie jeaž příliš vlezlá. Když k tomu ještě kytara poslušně opakuje "trá-da-dá" posledního slova ve verši (paradise), nedá se nic dělat, půjdeme na další. Bonova účast ve druhé Joy se zdá cosi slibovati, ale sliby chyby. Jinak suverénní vokalista U2 zpívá svůj part jaksi přiškrceně, aby snad protagonistu nezastínil. Abychom však nebyli nespravedliví, v nějaké daleko prostší aranži (hlavně bez toho sboru joy joy joy oh joy) by tahle písnička mohla fungovat docela dobře. Ani s třetí Dancing In The Starlight se situace nijak znatelně nelepší. Pořád samá popová klišé, tisíckrát předtím slýchaná. God Gave Me Everything, napsaná s Lennym Kravitzem, si aspoň na nic nehraje. Už už se chce skončit a dál neposlouchat, ale pozor: Hideaway konečně nabízí něco, čeho se ucho může chytit. Jagger se v tomhle pseudoreggae nesnaží krotit své pověstné pěvecké manýry, které sice mnohým lezly na nervy, ale přesto jej zařadily k těm nemnoha opravdu originálním zpěvákům, které zplodilo dvacáté století. Rázem jsme o třídu výše.

Na konci první půle máme příležitost seznámit se s Jaggerem baladickým ve zřídkavé příležitosti bez Richardsova dozoru. Pravda, Angie ani Memory Motel to není, ale úlohy uražených milenců se Jagger vždy zhostí efektně. I tady.

Titulní Goddess In The Doorway má přes opět nepochopitelně popácký refrén z rodu úvodní skladby (že by ten Matt Clifford?) přece jen jakési kouzlo a Jaggerovi docela sedí. Lucky Day je nesporně jednou z nejlepších skladeb alba s působivou úvodní kytarovou figurou a Jaggerovou foukačkou. Co na tom, že je trošku santanovská a basová linka až příliš připomíná Gilmourovu z Another Brick In The Wall Part II. Syntéza jednou prověřeného ani zde nezklamává. Kdyby se chtěl Jagger vydat na koncertní turné, Everybody Getting High a Gunby určitě jako správňácky nekomplikované dupárny - ta první víc - u stadionových davů zabraly. Kdo neskáče, není...

Když se Jagger přizná ke svému věku, je najednou srozumitelný a o sto deset procent lepší než při zpozdilé snaze uplatnit svou stále ještě šlank figuru v krkolomné snaze být 'in'. Když si uvědomí, že šestnáctky už po něm šílet nebudou, je upřímný až běda. Too Far Gone a Brand New Set Of Rules, záverečné skladby alba, to dokazují měrou vrchovatou. Jak již zmíněno u Hideaway, v pomalých baladách byl Jagger vždycky dobrý. Všecny tři písničky mají krom toho společné téma: co bylo, dávno a daleko odešlo a to nové už není to pravé. Řešení se vyvíjí postupně - Hideaway nabízí možnost odejít někam daleko a ve skromných poměrech žít pod novou identitou, Too Far Gone se ptá po příčinách a Brand New Set Of Rules řešení konečně nachází v 'novém souboru pravidel', který je nutno sestavit.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/01