26.4.2002 | Autor: Jiří Moravčík

Supraphon (47:17)
Přehnaně řečeno, ale je to tak: není měsíce ani roku, aby si někdo nezalistoval v legendárních hudebních sbornících a nevytáhl odsud některou z dvě stě třinácti skladeb připisovaných slepému irskému bardovi Toirdhealbhachu O'Cearbhalláinovi, jinak Turloughu Carolanovi alias O'Carolanovi z Nobberu (1670-1738). Namátkou z poslední doby: dublinská skupina Kíla, anglická folkařka Emily Slade nebo náš kytarista Michal Hromek, který takové počínání zároveň vysvětluje: "Torzovitost a víceznačnost těchto tři sta let starých fragmentů mi poskytuje vítanou záminku domýšlet a v introdukcích, mezihrách a protihlasech vymýšlet hudbu v několika stylových rovinách, které mám rád." Jinými slovy, to co se z O'Carolana dochovalo - převážně neharmonizované melodie - pro něho představuje volné pole působnosti; nezapomínejme také, že v O'Carolanově kompozičním přístupu se odrážel vkus šlechtických patronů, takže bardovy skladby vedle nepopiratelného gaelského dědictví nesou rovněž stopy baroka či italských skladatelů, hlavně Vivaldiho nebo Corelliho. Pro kytaristu Hromkova ražení, léta se pohybujícího na pomezí klasiky, tradice a folku proto O'Carolan zosobňuje cosi jako bezgravitační ráj; bezezbytku uchopený třeba i vzdálenou příbuzností kytary s harfou. Prvotní dojem možná čtrnáct Hromkových variací na dané téma umístí spíš do koncertních síní, než ho ale zapudí vtahující horkokrevné irství, rukupodávající, živé a vůbec neakademické pojetí, nepochybně vhodné i pro bigbíťáky. Však také Michal Hromek není žádný ofrakovanec, uspávající publikum do sebe zahleděnými opusy, ale vstřícně uvažující muzikant a jeden z nejcitlivějších českých aranžérů. Jakub Klár, René Vácha a Daniel Mikolášek zase nejsou lecjací doprovazeči: Michal Hromek Consort, to je pak skvostně znějící, ipo Evropě málokde slyšený koncert pro flétny, pikoly, píšťaly, housle, bicí i cembalo; a když se nedostává, přizvou se i hobojisté nebo Václav Veselý na akordeon.

Lze také doufat, že s jednou z nejlepších nahrávek své kariéry - jejíž bodování tentokrát s prominutím vynechám - se Michal Hromek zbaví i protivné nálepky 'keltský kytarista'. Jestli jste to dobře pochopili, ono s tím keltsvím je to totiž jako s O'Carolanem.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/04