27.1.2003 | Autor: Honza Vedral

Sony Music Bonton (52:29)
Předem: dobrovolně si odpouštím spoustu verbální potěchy. Ignoruji šílenou image premortálního staříka s odbarvenou hlavou, který média zásobuje senilními žvásty, moralizováním a scestnými hudebními úvahami. Zříkám se všech uštěpačných poznámek a v kontextu recenze se budu držet poselství Romana Holého: Ať mluví hudba (ale bude to boj).

Přestože se Kocáb na začátku bookletu ospravedlňuje poznámkou, že jeho sólové album je pro mladé lidi nevhodné (jedovaté), rozhodl se využít zejména trendy mladé hudby - té elektronické. Už tím se dostává do rozporu: Kdo má desku v tomto tvaru poslouchat? Pro začátek navrhuji ten alibismus přejít a odpíchnout se od lyriky. Ale ono není k zahození vyměnit mládí za moudrost. Však jde to stěží, zpívá Kocáb a ta druhá část výroku pro něj platí až moc. Krize stařectví ventilovaná mladou hudbou je sama o sobě zajímavým konceptem, v minulosti vyzkoušená a potvrzená mj. Bowiem. Jistě je v pořádku i fakt, že Kocáb do značné míry zůstal věrný svému hudebnímu rukopisu, melodice atp, což vynikne zejména v pomalejších kompozicích. Co v pořádku není, je zbytek. Krákaní havrana, které zní razantně jako sampl z videohry Poslední Samuraj použitý v těch nejpředvídatelnějších přechodech, připomíná pionýrské skládání hudby ve Fast Trackeru a zároveň je spolu s hrozivým dětským výkřikem dýdžej makakaka leitmotivem alba, na kterém se houseové polohy prolínají s agresivními ženskými vokály jak vystřiženými z reklamy na jogurty. Osamocené části podkladů bez přechodů zní (při vědomí toho, že jsou takřka komplet pokradeny ze současné elektronické produkce) dobře. To, co do nich nesedne, je zpěv - ato komplet. Michael Kocáb by chtěl v češtině frázovat jako Karl Hyde, což vede k tomu, že nestíhá rytmus. Moc tomu nepřidají ani polohy, ve kterých se svým skřehotavým hlasem snaží vytvořit něco jako r'n'b vokál. Nejjistější je v pomalých kompozicích - ale v těch jsme zase už jeho melodie několikrát slyšeli. Temně mollová melodika nedává moc prostoru ani hostům. Dan Bárta jakoby po dlouhé době nebyl ve formě, hýkání Viléma Čoka je (jako už několik let) samoúčelné, hloupé, zbytečné. Produkt - dcerka nekomentuji. Opakujese Kocábův celoživotní problém - artistní snaha vede k překombinovanosti, ke křeči, k zahlcení zvukem. Několik dobrých nápadů je ubito bezradným balastem, jehož jediným účelem je zřejmě dokázat světu, že ještě nejsem mrtvej. Křeč se týká i textové složky alba: Kocáb se snaží být trendy jak jazykem a občas žel i tématem, což ho vede k perlám typu: Ztratil jsem život / Ztratil jsem řeč - kam teď jít / Dopisy mámě / Všude kolem samý stříkačky / Co bude a co má být. Působí to od něj asi tak jako kazatelské texty na albu jeho dcery. Parodií sebe sama se pak Kocáb stává ve chvíli, kdy začne zpívat jakože anglicky s tak otřesnou výslovností a nesmyslným slovosledem, že z toho rozeznáte jen son of a bitch. Myslel jsem, že doba, kdy kapely huhlaly pseudoanglicky, protože kopírovaly zakázané zahraniční vzory, minula, ještě když jsem tahal kačera.

Většina textů se ale týká stáří a smrti - k čemuž nemám moc co říct, není to téma, které bych prožíval - snad jen, že kdyby se toho Kocáb skutečně držel v rozsahu celé desky, udělal by líp. Tím vším se vracím k té úvodní poznámce v bookletu. Pro koho to album vlastně je?




Body:

Psáno pro: &musiQ 2003/01