31.3.2004 | Autor: Libor Lisý

Robbiemu Williamsovi může být tento 27letý Kanaďan vděčný snad jen za jedno: albem Swing When You´re Winning prošlápl cestu. A vlastně ani za to moc ne, protože neví, co jsou lakýrky, a rozryl ji bezohlednými bagančaty, jak už to rozjívené, nesoudné a všeho schopné celebrity dovedou. Úctyhodných swingových standardů se chopil s neurvalostí sobě vlastní, která snad může fungovat v dravém popu, ale do tohoto světa zašlé elegance se nehodí. Bublé jde v jeho šlépějích, ale od prvních tónů je zřejmé, že se do věci nenutí, že se tady protnuly dobově vstřícné siločáry. A to Bublé neměl mamutí produkční rozpočet jako jeho evropský protějšek, ani se nechlubí tím, že s ním v big bandu swingují nestoři, kteří doprovázeli Ol´ Blue Eyes, Frankieho Boye. A přece jsem přesvědčen, že právě Sinatra by Williamse skopal do Hudsonu, kdežto s Bublém by si hodil duet, kdyby Dean Martin zrovna ležel zpitý pod barem. Mladý zpěvák cítí evidentně srdcem tu dávnou hudbu, dovede dát retro-feeling i do novějších kousků, které na svůj debut propašoval, ať jsou z dílny George Michaela (Kissing A Fool), Van Morrisona (Moondance) či Queen (Crazy Little Thing Called Love). Nejsilnější je však v autentickém retru: vláčně klouže po melodiích, nedělá mu potíže frázovací rytmika, má ohebný, znělý hlas, který si výtečně rozumí s orchestrem, v principu klasickým bigbandem, jen dochuceným lehkou dávkou elektroniky. Jeho interpretace je bez nadsázky rajcovní a nenuceně, elegantně sexy.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/03