21.10.2002 | Autor: DJ Mobley

Hat Hut / Telarc / Verve (65:55 / 54:33 / 54:00)
Ani současný klavírní jazz není ušetřen ústředního dilematu, s nímž se jazzová muzika na počátku třetího tisíciletí potýká s neodbytnou naléhavostí: jak a co hrát, aby to neznělo jako opakování již řečeného? V jazzovém světě to samozřejmě není nová výzva - co jiného je jazzová historie než velkolepá a vzrušující série pokusů říci to podstatné znovu, ale po svém? A protože právě klavír je svými harmonickými a rytmickými možnostmi privilegovaným ukazatelem jazzového vývoje, podívejme se namátkou, jak se to daří, nebo nedaří třem pianistům střední až starší generace, jejichž alba se na trhu objevila v posledních měsících.
Přestože čtyřiapadesátiletý americký klavírista Marc Copland není žádným nováčkem, jeho jméno až do nedávna zaregistrovalo jen pár zasvěcených obdivovatelů, kteří ho při příležitosti nedávného uvedení hned několika Coplandových desek na trh opěvují jako nedoceněný talent. Poslech jeho posledního alba ukazuje, že jde o osobnost, která si zaslouží pozornost nejen zasvěcených. Coplandův přístup ke klasickému triovému formátu sice nepředstavuje nic revolučního, ale jeho pokus o aktualizaci familiérního světa jazzových balad nepostrádá důslednost ani osobitost. Není ani první ani poslední, kdo přitom vychází z těžko pominutelného vlivu Billa Evanse a originální v tomto kontextu není ani inspirace klasickými baladami Chopinova či Janáčkova stylu. S pomocí diskrétní, ale pozorné rytmiky (Drew Gress - b, Jochen Rueckert - ds) se mu však kupodivu daří nelehký úkol vyhnout se jak klišé a manýrismu, tak anémii, které na jeho nebezpečně romantický klavír číhají při každém pohlazení kláves. A přesně ve chvíli, kdy už má posluchač zřídlého vzduchu nad zarostlými chodníčky dost, Copland alespoň na chvíli přeruší ušlechtilé preludování a se svými potěšenými komplici vykrouží ve Stingově When We Dance docela pěkný jazzový taneček. Jeho album sice nedosahuje hypnotické radikálnosti After Hours Billa Carrotherse, s nímž někdy bývá srovnáván, ale rozhodně stojí za poslech.
I dominikánský rodák Michel Camilo chápe umění jazzového tria především jako interpretační, dalo by se říci koncertantní záležitost. To naznačuje i grafická stylizace obálky jeho nového alba Triangulo, která nápadně připomíná obálky nahrávek vážné hudby. Zázračné dítko Camilo se ostatně od malička profiloval jako klavírní virtuoz, jak v jazzu, tak v klasické hudbě. Svoji inspiraci však přirozeně čerpá i v latinskoamerickém hudebním dědictví, jehož vitalita a atraktivnost pro jazzové hudebníky a publikum jsou dnes překvapivě ještě silnější, než před půlstoletím, kdy americký jazz své jižní bratrance začal brát po prvé vážně. Ti, kteří Camila považují za povrchního klavírního svalovce, budou příjemně překvapeni muzikálností a nenásilným swingem, které čiší z jeho nové desky. Je pravda, že Camilovi chudkorevnost nehrozí. Rytmika ve složení Anthony Jackson - bg a Horacio 'El Negro' Hernandez mu nahrává jak na basketu a všem třem jde evidentně víc o muziku a radost ze hry než o exhibici nebo počet košů. Relaxovanou náladu karibských swingovek nebo Gillespieho Con Alma střídají působivé balady Afterthought a Just Like You z kapelníkovy dílny.
Zařazení nového opusu pianisty Joe Sampla po bok 'seriózních' jazzových umělců může u někoho vyvolat pochopitelné pohoršení. Sample se totiž od svého nástupu v soul-jazzových Crusaders (původně Jazz Crusaders - to říká vše...!) očividně upsal nejpopulárnějším hudebním trendům na okraji jazzového žánru. Svoji nevalnou reputaci v elitářském jazzovém světě si příliš nevylepšil ani jako oblíbený studiový žoldnéř ve službách desítek soulových a popových hvězd, z nichž ne každá dosahovala umělecké úrovně Joni Mitchell, kterou svého času doprovázel v kapele L.A. Express. Jenže časy se mění a ve chvíli, kdy nejeden jazzman hledá inspiraci nebo alespoň publikum v tanečních nebo popových vodách (za všechny zmiňme alespoň jinak 'tvrdého' jazzmana Brada Mehldau, ale kratší by asi bylo vyjmenovat pár bílých vran, které nás v posledních letech neobšťastnili nějakou tou acid-, trip- či elektro-jazzovou míchanicí...), stojí za to podívat se, co je nového u starého fachmana easy listening. Bohužel nic než ten nerušený poslech a i tom jsem po několika svědomitých pokusech začal pochybovat. Ani při opakovaném poslechu jsem se totiž nedokázal zbavit nutkavé otázky, kterou si kdysi položili členové symfonického orchestru po shlédnutí jedné z mysticko-minimalistických partitur estonského skladatele Arvo Parta: "a kde je ta hudba?" Zatímco u Parta bývá na můj vkus hudby plno (a jaké!), Samplova oddanost hudební bezvýznamnosti v sobě má cosi únavného. Jistě, jde o profesionální výkon, hezky to šlape, přizvaní vokalisté nerušeně odzpívají své anonymní party, ale anonymita a nevýraznost nemá s groovem ani soulem nic společného. Je kuriózní, že v době, kdy módní loungové nahrávky překypují zvukovými a aranžérskými nápady, o jakých se jazzmanům mnohdy nesní (viz níže), natočí muzikant Samplova formátu highway music, jejíž uspávací potenciál by představoval bezpečnostní riziko i na nechvalně zpomalených amerických dálnicích.

Psáno pro: &musiQ 2002/10