Manic Street Preachers: Forever Delayed (Special Edition)
2.1.2003 | Autor: Honza Vedral
Epic/Sony Music Bonton (8:56 & 77:18)
CD1: S bestofkami je potíž. Fanoušci budou peskovat autora, že tam není tohle a támhleto, kdo vymyslel zvrácený pořadí a proč si to vlastně musejí kvůli dvěma novejm trackům kupovat. Mohl bych se taky rozčilovat, že z nejdivnější a nejoceňovanější desky Holy Bible je tu jenom hit Faster, že z Gold Againts The Soul jsou tu sice dva (La Tristesse Durera a From Despair To Where), ale Roses In The Hospital už ne. Taky vytvářet teorie o tom, jak moc se současným Manics nehodí k image anorexie a sebepoškozování zmizelého Richeyho Edwardse, protože vybrali spíš novější věci. Vytvořil bych tím další virtuální část jejich bytí v popkultuře a připadal si moc dobře, jak se vyznám. Jenomže víte co? Bestofky jsou kvůli hitům, kvůli rádiovým fanouškům, které jiné desky nezajímají, kvůli té jednoduché emoci z jednoduché kompozice, kvůlité náladě, kdy nemáte chuť probíjet se zajímavostmi ve vycpávkových písních. Bestofky nejsou pro fanoušky, leda pro ty nejoddanější, co vybrali pořadí skrz web. Možná Manics vydáním Forever Delayed opravdu popřeli sami sebe, jenže to já vám neřeknu, protože ten pocit nemám. V NME psali, že to album je Mechanický pomeranč bez ultranásilí a já říkám: Forever Delayed je parádní prostřih historií a současností jedné kytarovky. A tady doma, u stolu, v klidu, zasněně, s Kačenkou jemně vydechující kouř, relaxující, broukající, si prostě užíváme. Co je víc?
CD2: Remixová deska velšské kytarovky? Very very very well. Sjíždímji pořád dokola a říkám si, že asi opravdu nejde udělat perfektní remix něčeho takového. Je tu strašná spousta slavných jmen a skoro nic z toho. Chemical Brothers si lámou zuby na Faster, If You Tolerate This... zní v podání Massive Attack jako hodně low produkce. Bez šťávy. Tsunami od Stereolab je plná nápadů, s největším potenciálem, brazilským nádechem - a taky je úplně překombinovaná. Nejlíp z toho vychází velšskej kámo David Holmes. Ale i jeho mixům něco chybí. A já fakt netuším co. Možná se prostě hudba Manics dobře remixovat nedá. Anebo to má jenom svůj čas a jána tu desku moc spěchám. Klasický model Chemicals v La Tristesse Durera už mi taky leze do hlavy. Tak nevím, kam až to dojde. Pocit zatím velmi neutrální, ale možná se to zlomí.
&musiQ 2002/12