1.4.2005 | Autor: Martin Zoul

EMI (57:01 min.)
Předchozí Mobyho desky 18 se prodaly čtyři miliony kusů, což je jistě úctyhodné číslo. Oproti albu Play je to ale pořád o nějakých šest milionů méně a to by asi nenechalo v klidu nikoho. Nejméně pak samotného Richarda Melvilla Halla, kterého stejně všichni už dávno podezírali, že mu z té vší slávy tak trochu hrabe. Spíš než nějaká duševní choroba ale stála za rozhodnutím natočit nové album bez použití jediného samplu a prakticky svépomocí číslovka čtyřicet, kterou bude Moby od podzimu vyplňovat na formulářích do kolonky věk.
Ne náhodou zmiňují propagační materiály k albu Hotel mezi Mobyho inspiračními zdroji R.E.M. Z desky totiž číší podobná bezradnost, jaká charakterizuje poslední nahrávku Michela Stipea a spol. Na jedné straně je tu pár našláplých hitů, kterým vévodí pilotní singl Lift Me Up a dvojice hymnických skladeb Raining Again či Spiders připomínajících elektrifikovanou verzi dospěláckého popu Petera Gabriela. Na straně druhé se však album utápí v bezpočtu rozplizlých balad, mezi něž je třeba počítat i coveverzi písně Temptation od New Order.
Na svém v pořadí desátém albu se Moby ocitl na významné křižovatce. Jestliže byl jeho další hudební vývoj vždy dopředu těžko odhadnutelný, stal se z něj na tomto albu umělec, jehož hudba i politické názory zní poměrně konformě (nebo ještě někoho u amerického muzikanta překvapí kritika Bushovy administrativy se zvláštním zaměřením na válku v Iráku?!). Ty tři hvězdičky je třeba brát jako varování: pokud se nevzpamatuje, nemusí už taky jeho příští deska vůbec nikoho zajímat.

Nejlepší skladby: Raining Again, Lift Me Up, Spiders
Zní to jako: Gus Gus, Air, Peter Gabriel, R.E.M.



Body: