16.1.2007 | Autor: Martin Zoul

Mute Records/EMI (54:44)
Moby se před časem v jednom rozhovoru přiznal, že ho děsí množství možností, které se mu coby autorovi elektronické hudby nabízí a proto postupuje cestou nejmenšího odporu. Místo vyčerpávajícího hledání toho správného zvuku pracuje tak říkajíc „na první dobrou“ a aktuální bestofka je perfektním důkazem výhod i nevýhod této metody. Na jedné straně je tu i po letech okouzlující spojení tanečních rytmů s bluesovými a gospelovými samply připomínající přelomovou desku Play, na straně druhé spíše politováníhodné pokusy překročit vlastní stín z pozdější doby.
Prapodivně působí i vzpomínka na Mobyho postraveové období představovaná trojicí skladeb Go, Feeling So Real a Move (You Make Me Feel So Good). Pořád je to sice lepší, než kdyby došlo na ukázky ze dvou dosud vydaných desek příšerného diskotékového projektu Voodoo Child, v němž Moby ventiluje své nejnižší skladatelské pudy, kde je ale třeba slušná kytarová skladba That's When I Reach For My Revolver, která tvoří světlou výjimku na jinak spíše bezzubém albu Animal Rights?
Go – The Very Best Of Moby je prostě příliš velkou sázkou na jistotu, což se sice od podobně profilovaných výběrů tak trochu předpokládá, zároveň by ale neuškodilo vnést do téhle kompilační rutiny trochu čerstvého vzduchu. Takhle je na desce nejcennější v bookletu otištěná esej, v níž Moby ironizuje a relativizuje svoje dosažené úspěchy. Není totiž nad to, když se umělec dokáže upřímně podivovat nad okolnostmi stojícími za jeho vlastním úspěchem.

Zlatý hřeb: cokoliv z Play
Zní to jako: předvídatelná směska z tvorby poněkud přeceňovaného umělce