3.3.2008 | Autor: Petr Korál

Black Point (50:47)
Tenhle comeback má jako jeden z mála smysl. A dokládá to i záznam loňského koncertu v pražském klubu Futurum. Mimochodem, záznam naprosto autentický, nijak zvlášť dodatečně načinčaný, což se o spoustě nejen domácích live alb říct nedá.
Michael’s Uncle se na desce představují přesně v tom stylovém světle, které kdysi sami pomáhali zažehnout: jako nesmlouvavá skupina kombinující zcela specifickým způsobem rozskřípaný kytarový noise rock s neméně syrovým post hardcorem. Jedinou výjimku tu ztělesňuje příjemně melodický hitík Štěstí z poněkud kultivovaněji znějícího (a neprávem podceňovaného) alba Ale my stále hledámě štěstí, ale nikdo z nás ještě není mrtev z roku 1995, vzniklého bez tehdy drogami „vyautovaného“ zpěváka Amrita Sena. Tuto dobu zde Michael’s Uncle připomněli ještě dalšími dvěma, již ostřeji laděnými kusy ze zmiňovaného alba a také nikdy nevydanou písní Hellboy. Jinak se vesměs probírali starým repertoárem z konce 80. let (původně obsaženým na albu The End Of Dark Psychedelia a živé nahrávce Live 1987 – další počin Svině! kupodivu není citován ani jednou), ale přidali i dvě zbrusu nové skladby Vojto a Miluju systém, přičemž zejména ta druhá zní hodně nadějně. O to, jak dopadne chystané nové studiové album, tudíž zřejmě netřeba mít obavy.

Zlatý hřeb: Štěstí, Hellboy, Kámo
Zní to jako: důkaz, že u Michael’s Uncle by se mohla učit celá řada daleko mladších kapel

Body: