25.4.2008 | Autor: Pavel Zelinka

Baskaru (47:24)
Je mezi nimi rozdíl celé jedné generace, přesto si velmi dobře rozumí. Letos dvaapadesátiletý Maurizio Bianchi (zde M.B.) je jednou z ústředních postav evropské avantgardně hlukové scény, zatímco o dvacet let mladší Emanuela De Angelis (zde E.D.A.) si po opuštění noisové partičky Joyce Whore Not svou pozici na nezávislé scéně zatím hledá. Jejich společná deska Regolelettroniche je postavena na hraní si s nekonečnými odstíny smyček, hluků a zvukových vln. Základem alba je dvojice dlouhometrážních opusů (25 a 13 minut) pracující s hypnoticky se opakující hlukovou smyčkou. V prvním případě jí pomalu rozpouštějí do moře drones, zatímco téměř o polovinu kratší následovník z klidného moře postupně staví zacyklený útvar s jasnými konturami. Úvodní a závěrečná skladba už jen variuje základní témata v komornějším duchu. Industriálně ambientní album má jasné a celkem neotřelé zadání, jež bylo nakonec dodrženo. Bohužel forma, jak už to tak u radikálních experimentů bývá, svedla tuhý boj s muzikantskou stránkou věci, a tudíž k mrazivým posluchačským okamžikům dochází jen na několika místech.

Zlatý hřeb: Electronic Rules
Zní to jako: Mořský příliv a odliv v jemném i bouřlivém podání

Body: