23.12.2004 | Autor: Jindřich Göth

Sony Music/Bonton (45:32 min.)
Jak to zpívala Mňága? Rebelové vyměkli? Hudebně snad. Nebo jinak, i výtržníci stárnou, mění se. Ne snad, že by Manics vyloženě dědkovatěli, ale jejich proklamace, že Lifeblood bude nejpopovějším dílem v historii kapely, nelhaly. Takže ať se vám to líbí, či nikoliv, Manic Street Preachers na nové desce hrají pop. Jiskrný, melodický, čisťounký, nabitý povědomou něhou a nostalgií. Hřmotné Bradfieldovy kytarové linky byly nahrazeny klávesami, bicí se drží zpátky, hlavní slovo má melodie. Na tep albu saháme prostřednictvím singlu The Love Of Richard Nixon, což je skladba z rodu nenápadně půvabných. Koho tahle skvostná popůvka nezviklá, nechť si poslechne A Song For Depature, kde se trojice obnaží definitivně: abbovsky pompézní klávesy, diskorytmus, sbory. Manics zde svým způsobem navazují na Miss Europa Disco Dancer z předchozí desky Know Your Enemy, ovšem jdou mnohem dál. Co tehdy působilo jako rozpustilý žert, je dnes míněno zcela vážně. Není pochyb o tom, že tohle je tvář Manic Street Preachers v roce 2004. Tedy pokud jde o hudbu, textově se nezměnili.
Takže jak, zrada vlastních kořenů? Vyměknutí, komerce, zaprodání se? Může se snad křehounká I Live To Fall Asleep konkurovat hřmotné Faster z majstrštyku The Holy Bible? Uslyší ji někdo? Nebo je to zcela jinak a současná popová tvář Manics je dalším provokativním krokem, jak vzbudit diskuze? Spekulace, ale kde je jádro věci, něco, čeho bychom se mohli zachytit? Což to vzít z toho nejjednoduššího konce: Manic Street Preachers natočili soudržnou, vyrovnanou a důstojnou desku, která znovu potvrzuje jejich výsostně písničkářský talent. Lifeblood je živoucí tvar, který promluví k těm, kteří chtějí naslouchat a nejsou zatíženi předsudky. Dospělá deska pro dospělé posluchače.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/12