12.4.2008 | Autor: Josef Rauvolf

Nonesuch/Warner (38:51)
Po prvních taktech jsem se lekl, že jsem se spletl a pustil si nějaký bootleg The Rolling Stones tak z roku 1966. Vydrželo mi to ovšem jen na chvilku, pak bylo jasné, že takhle pestrý salát by Jagger & Co nikdy nenamíchali. Jistě, Stephin Merritt a jeho Magnetic Fields... Na rozdíl od předešlých alb, jako bylo 69 Love Songs nebo i, není Distortion propojené nějakým tématem či koncepcí, je to „jen“ kolekce třinácti písniček. Ale jakých! Všemi se prolíná jemná melancholie, vycházející jak z Merrittova zpěvu, tak z projevu Shirley Simms, což by ovšem samo o sobě nestačilo. Merritt dokáže spřádat všemožné vlivy, od oněch starých Stones přes syntezátory 80. let až třeba k minimalismu či Beach Boys. A vlastně, v případě této (ale nejen, platí to pro všechny Merrittovy nahrávky) desky není na místě mluvit o vlivech, jako spíš o citacích, střípcích, které pak skládá v jeden obraz. Distortion je albem, které neomračuje bombastickým zvukem ani koncepcí, hraje spíš ztišeně, zdánlivě prostě, za tím vším ale nacházíme spoustu malých hudebních radůstek – jako třeba v Drive On Driver, kde se za zpěvem Shirley Simms ozývají jakési zkreslené, ano, přesně tak, zvuky, snad kytary. Nebo v California Girls, na první pohled hitové chytačce, z níž se při dalším poslechu stane docela smutná záležitost. A opět to zkreslení... takže, možná, že nějaké společné téma bychom na albu Distortion přeci jen našli...

Zlatý hřeb: Zombie Boy
Zní to jako: všechno a nic


Body: