20.5.2003 | Autor: Jaroslav Špulák

Americká zpěvule Madonna je v situaci, kdy si může nahrát album jak chce a svět jí ho zblajzne. Kolik je takových interpretů? Nemnoho a Madonna to ví. Ví to i svět, proto na její album čekal s napětím. Když se objevil pilotní singl American Life a k němu zvěsti o průběhu natáčení videoklipu a jeho obsahu, proběhl mu mráz po zádech. Zpěvačka se na něm měla postavit proti své zemi. Nakonec si to ale rozmyslela a v dubnu vyslala do světa obrazový materiál patřičně poopravený. Přece jenom je tam u nich nálada více bojovná než dejme tomu v Praze na Palmovce.

Ta písnička je ale velmi zajímavá. Není to poprvé, co si Madonnin tým zahrál s rytmem tak, že to tanečníka zabolí až v páteři. Původně to vypadalo jako dropy, kterými se opatří deska ještě předtím, než oficiálně vyjde. Záseky, jimiž je skladba provázena, ale vedou k velice pozitivnímu a silnému refrénu. Tak Madonna i producent Mirwais Ahmadzai pracují na celé kolekci.

Netřeba se jistě trefovat do drobniček, které mají váhu pro začínající interprety či experimentátory. Zvuk kolekce je výtečný, produkce profesionální, řazení skladeb gradující i oddechové, prostě American Life je ošetřena jak se patří. Navíc, a to jí slouží ke cti, vyhlíží méně synteticky než předešlé dílo Music. Je to sympatický krok kupředu, ale nenechme se mást. I za tím stojí především otevřená hlava tvůrců, kteří se rozhodli v době ryze umělé desku za každou cenu oživit.

Madonna se rozhodla zrealizovat skladby, které plují od jednoho hudebního vlivu ke druhému. Nadýchne se funky (Nobody Knows Me, Mother And Father), nadýchne se hodnověrného moderního popu (Hollywood, Nothing Fails), lehounce zarockuje (I'm So Stupid), zakustiční (X-Static Process, Intervention) a k tomu přidá letmé ohlédnutí do osmdesátých let (Love Profusion), kdy se rozcapovala diskotéková vlna. To všechno jsou ale jenom vlivy. Zvukově (a bylo to již naznačeno) je kolekce nesmírně celistvá a zastřešuje ji vizáž z jednoho vrhu. Další důkaz profesionality celého tvůrčího týmu.

Ona sama se hlasově nijak zvlášť nevyvíjí. Pořád sází na image částečně pro všechno rozhodnuté hudební dámy, sebejisté až běda, aby místy přeběhla k naivnímu kňourání, které má hledaný sex-appeal. Navíc na desce mimoděk zarapuje (Hollywood), ale protože je dračice a novátorka, nechá si hlas zkreslit do mužné podoby a udělá to jenom jako pentličku k jinak velmi popové skladbě.

Jako ikona hudebního nebe si osobuje právo vyjádřit se ke světaběhu. Udělala to zásadně v singlové písni, na zbytlku alba naznačuje a vykládá. Je to dobrá cesta, jenom by to chtělo názor zpevnit. V případě American Life totiž své stanovisko odvolala.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/05