18.10.2002 | Autor: Vojtěch Lindaur

B&M / Universal Music (45:20)
Nové album bývá často přirovnáváno k Černým kočkám mokrým žábám: snad tohle klišé jen přivodila Hollarova šelmička na obalu. Lucie roku 2002 musí být přece o pár let a kroků dál, už jen proto, že Koller, Kodym, Dvořák a P.B.CH. jsou o dekádu starší. Jistě nejde o vynalézání nového hudebního žánru, Lucie má pořád svůj rukopis, celistvý, ač poskládaný ze čtyř různých. O Dobré kočzce... se naštěstí nedá říct, kdo měl tentokrát navrch - je z jednoho kusu a v tom je její hlavní síla.
Můžeme soudit, že Koller jako obvykle vkládá do banku výjimečný cit pro interpretaci české rockové písně, zděděný po Jandovi a Mišíkovi, ale už vyvinutý pro nové století, skladatelský instinkt pro zpěvnou a přece dobrodružnou architekturu písně a žene-li kapelu stále vpřed, není to jen razantní i pestrou hrou na bicí.
Dvořák byl, je a nejspíš provždy bude projektantem zvuků a nálad, podle kterých Lucii poznáte na první poslech. Zdá se, že jako hráč zde měl méně prostoru než obvykle - příklon ke kytarám je zřejmý, dovedu si však představit, jak užitečný byl tento Richelieu zbylým mušketýrům ve všem.
P.B.CH. je dnes solidní jistotou, bází energie. Baskytarou i svými písničkami jako vždy povzbuzuje Lucii v rockovém archetypu, zde přidal navíc výborného Fakira, chytrý nátěr.
Zbyl mi Kodym, čarodějův učeň (čarodějem budiž Jimmy Page). Robert zde vrství riffy, staví sóla a nalézá barvy podle něj a myslím, že kdyby ho slavný zeppelín slyšel, dal by mu výbornou a glejt o osvědčení. Skladatelsky je tentokrát spíš punkově či velvetovsky napružený, což neznamená, že by se přestal dotýkat ohně, jen to není tak očividné. Navíc ze svých textů zahnal občas silácký cynismus a zas projevil toho roztomilého a citlivého hocha, jímž vždy býval.
Znásobíme-li předchozí odstavce, získáme potenciál týmové práce a rámcový obraz nového alba Lucie: jeden za všechny, všichni za jednoho. Tucet nových písní patří k nejlepším, které Lucie za svou třináctiletou kariéru nahrála.
Dostatečně inteligentní hity (Daniela, Pod měděným nebem či titulní Dobrá koczka...) vám nezprotiví ani nejvyšší rozhlasové rotace: První z nich má jěště typický střední puls s přitažlivými riffy na akustickou kytaru a svádí k úvaze, že 'tohle už tu přece bylo', jenže v tomto případě nejde o opakování se, ale o rukopis, ochrannou známku. Druhá je ozvláštněná velmi chytlavým keltským motivkem (nehrál kdysi Dvořák se Šenbauerem v ZOO?) ve verzích v kontrastu s hardrockovou razancí v refrénech, a odmyslíme-li u titulní Koczky... Robertovu hýkavou pražštinu, je to jako kdyby si Wanastovky potykaly s Velvety v nějakém kouzelném a strašidelném lese.
Jen málo skladeb (Neviditelná lež, Kamení a smích) působí, jako kdyby si kapela někde v zákulisí procvičovala povinné figury, daň albu, deska má naštěstí mnohem víc vrcholů.
Horkej den po téměř baladickém úvodu odpálí Kollerův extatický výkřik a pak už máme poprvé co dělat s Kodymovými riffy jak z třetího alba Led Zeppelin, podobně kompaktním zvukem kapely a Davidem, který v ohromné pěvecké formě zvládá s čistotou i ty nejtěžší forze. V Kukačce zas zpěvák Kodym nahradil typickou ledabylost rockovým zaujetím a nasazením, v nichž není místa pro přežvykování slabik. Píseň jede jako vlak, který musí v určitých místech velmi brzdit, je to však dobrá příležitost vychutnat si okolní krajinu. A když to Robert zas naplno rozpálí po rock'n' rollových kolejích, vychutnáme si hříčku - uspávanku Vyčůrat, pomodlit a spát, v jádře ne nepodobnou někdejší Seděla u vody.
Za nejlepší písničku z tohoto výjimečného alba považuji Vendémiaire, taneční klon francouzského šansonu s tahací harmonikou a Apollinaireovým textem, který si David upravil do úst. Z každé slabiky je znát, jak to má prožité. Oč lépe se to poslouchá, o to hůř se o tom píše.
Nevím jak kočka, ale já si v dobrém smlsnul. Lucie je pořád naše nejlepší kapela v rock&popovém kontextu, už je to tak, ačkoli jsemsi po nevyrovnané Slunečnici myslel, že jen byla. Ostatní prominou.



Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/10