1.7.2002 | Autor: Ondřej Bezr

Alligator/Classic (59:50)
Tuhle partu mám léta rád. Už proto, že je jedna z těch, které do blues vnášejí nadhled, ba i vtip. Toho se totiž tomuto žánru po čertech nedostává, byť by se s ním (v rozporu s obecnými představami málo informovaných o blues jako apriorně smutné hudbě) vůbec nemusel vylučovat. Krom toho Little Charlie & The Nightcats vždycky vládli opravdovou 'skočností' - ano, přesně tím, co bezpodmínečně vyžaduje jejich styl, označovaný za 'jump blues'. O to méně snadno se mi píše, že tentokrát se jim album nepovedlo zdaleka tolik, jak je od kapely jejich kalibru nutno očekávat, či snad dokonce vyžadovat. A ještě méně příjemné mi je, že to musím za poslední čtyři roky psát už podruhé.
Předchozí album Shadow Of The Blues nenaplnilo očekávání zbytečně příliš konzervativním a jednotvárným repertoárem. V tomto směru lze aktuálnímu That's Big! vytknout máloco - je tady blues na mnoho způsobů, je tady swing, jsou tady náznaky rockabilly. Tedy všechny ingredience, ze kterých Little Charlie & The Nightcats mixují svůj typický styl. Snad jen posledně jmenované složky by mohlo být víc. To ovšem souvisí s hlavním problémem celého alba. Ten tkví v na můj vkus přílišné usedlosti projevu téhle kapely, která to nepochybně stále umí skvěle rozpálit na pódiu, na svých starých albech ale dokázala své 'odzemky' reprodukovat přímo mistrně. Nemyslím, že to je rytmikou - bylo by příliš jednoduché hodit všechno na ni. Když si při poslechu ve snaze přijít na kloub faktu, že už vás tahle parta nenutí k bezděčnému podupávání, analyzujete jednotlivé party, zjistíte, že jeden každý šlape sám za sebe výborně (o výborné hře zúčastněných nemá v této kategorii smysl pochybovat ani se zvlášť rozepisovat). Ta unylost je spíš v pocitu celku. Nevím, jak si to vysvětlit. Že by na dvířka ťukal věk?


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/06