10.5.2003 | Autor: Jaroslav Špulák

Warner Music (36:43)
Je bezesporu, že album Meteora jest jedním z nejočekávanějších počinů letošního jara. Vyšlo tři dny po jeho příchodu a v duších skalních fanoušků Linkin Park jistě vysvitlo slunce. Když éterem prosvištěl singl Somewhere I Belong, bylo nabíledni, že se kapela od svého tradičního zvuku neodtrhla.
Proč by to také dělal, vítězná sestava se nemění. Novinka je zřejmě i proto patřičně krátká (jako Hybrid Theory) a patřičně hudebně našlapaná. V tom tlaku se ale ztratily tak výrazné melodie, jakými kapela před časem oplývala. Jejich zánik šel na účet pozoruhodného zpestření, které se událo v oblasti aranžérské a zvukové.
Linkin Park lze proto s klidem považovat za alchymisty, kteří si s jednotlivostmi na desce vyhráli jak se patří. Úžasná je jejich práce s dynamikou, tou dračicí, která postavila nu-metal na nohy. Jestliže by měli být Linkin Park jeho druhou vlnou, pak ji pojali úžasně. Neživé zvuky mistrovsky smíchali se živými a jejich zlatým pokladem je nad tím vším se tyčící vokální dvojspřeží Bennington - Shinoda.
Zvukem Meteora jednoznačně evokuje předešlé dílko. Logicky. Znáte to s tou vítěznou sestavou. Zdá se, že kytary znějí totožně, syntetické rejsříky jakbysmet, a tak je skvělé, když dojde na taková zpestření, jakými jsou symfonizující, přesto nesmírně dravá Faint, podobně laděná, leč cíleně poklidná Breaking The Habit či etnický vjem simulující Nobodys Listening.
S rukou na srdci si ale řekněme, že spousta nástuopů a riffů evokuje chvilky z předešlého alba. I tak lze říct, že Linkin Park obstáli. Kdo by čekal velký posun, když všechno tak skvěle fungovalo. A pak, každá kapela má právo na vlastní sound.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/04