3.1.2004 | Autor: Michal Husák

Flip/Interscope/Universal Music (68:43)
Škoda, milovaní a nenávidění Limp Bizkit to málem dokázali. Málem. Tolik je zasáhl odchod kytaristy Wese Borlanda, tak dlouho hledali, kam dál, tolik si vyžrali posměšků a rejpanců, nedůvěry ze všech stran. Už jen otázka, jestli jsou ještě dneska někomu sympatičtí, by stála za sociologický rozbor. Věřili byste, že málem dokázali všem posměváčkům zacpat chřtány? Ale k čemu to všechno je, když nakonec pošlou do světa desku, které na konci přebývá třicet minut zbytečné, odumírající nudné masy.
Limp Bizkit na novince přitvrdili, Fred Durst přidal jako vokalista, nový kytarák Mike Smith způsobil dílčí stylový odklon (víc heavy metalu, koketování s dnes tak ceněným emo rockem - ale zdařile a funkčně), celá kapela jako by malinko upustila od hip-hopových pasáží. Singl Eat You Alive rozhodně nepatří k těm "nej", cenný pro propagační strategie je spíše příchylností k tradiční tváři kapely. Rukopis tělesa nečekaně prokouknul a jedním z největších překvapení nahrávky je množství opravdových písniček.
Jenže někde za půlkou došly. Ne že by v závěru čekal odpadový materiál, ale nosné postupy se rozmělňují a v takové obžerské porci to přestává být zábavné. Navzdory tomu je ovšem zvláštní, jaká smršť nepochopení se na desku snesla. Skoro vám začne být Limp Bizkit líto. Možná je to úděl kapely, která si užila pět minut slávy, byla až nepochopitelně nadhodnocována a když se octne mimo zář reflektorů, všichni trendoví takyfandové jí to bez ohledu na odvedenou práci dají sežrat. Ale řeknu vám, s Durstovým bankovním kontem v zádech bych s tímhle cejchem klidně dokázal žít.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/12