26.9.2002 | Autor: Alex Švamberk

Blast First/Mute CS (51:15)
Liars dokázali vrátit smysl rozmělněnému pojmu alternativního rocku. Žádné líbivé melodie byvších rebelů v mezích zákona, kteříse pokoušejí oslovit masy. Liars jsou neučesaní, syroví a nechávají ožívat divoké doby začátků Pere Ubu, Minutemen a Sonic Youth. Nebojí se hovořit svým jazykem. Libují si v metalickém - nikoli však metalovém - zkrouceném zvuku kytar, přerývaných rytmech a nervních motivech. Jejich tvorba je zneklidňující, nelze ji nevnímat, zadírá se pod kůži. Liars realitu nepřikrašlují, naopakji odrážejí v křivém zrcadle, zdůrazňující její absurditu i chaos. Proto je jejich tvorba uvěřitelná: jakkoliv je jejich obraz skutečnosti nepříjemný, nejde o prvoplánovou provokaci.

K přesvědčivosti desky přispívá její pestrost. Skupina nekončí jen u pohrávání si s hlukem nebo překotných pasáží, byť obého je na albu požehnaně. Loose Nuts On The Veladrome je zběsilé stejně jako začátek úvodní skladby. Hlukem začíná We Live NE Of Compton a najdeme je i v Loose Nuts. Nervnost dodávají skladbám kratičké repetitivní motivy kytary, na jakých je postavené Nothing Is Ever Lost Or Can Be Lost My Science a které jsou místy dokonce redukované na jediný opakující se tón. V Mr Your On Fire Mr je nahrazují vstupy naprogramovaného rytmu. Ale skupina dokáže překapit, Tumblig Walls Buried Me In The Debris With ESG je postavené na na melodickém motivu kytaru a nadejme v něm snovou pasáž. Why Midnight Walked But Didn't Ring Her Bell začíná osamělými tóny piana a desku uzavírá po minuty se opakující smyčka.

Liars se těžko stanou oblíbenci mas, na to je jejich kombinace alternativního rocku, undergroundu noise a lo-fi příliš drásavá. V době, kdy duch nespoutaného rocku ožívá v tvorbě The Strokes, však mají šanci, že nezapadnou a nebudou hrát jen po obskurních klubech pro pár pomatenců vzpírajícím se načinčanému světu reklamy.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/09