23.11.2002 | Autor: Petr Korál

Black Mark/Globus Music // Century Media/M.A.B. ( 41:42 / 51:51)
Vše pro písničku - tak by se dalo vyjádřit počínání někdejších švédských doommetalistů Lake Of Tears na jejich nové (celkově už páté) desce. Výhradní autor repertoáru, kytarista a zpěvák Daniel Brennare, je 'srdcař', který své všudypřítomné melodie vybavil křídly přímo neskutečné - a přitom takříkajíc uvěřitelné - vroucnosti a procítěnosti, plně souznějící s hravou imaginací v poetických textech. Takové melodie nerostou na stromech a neválejí se na ulicích a způsob, jakým s nimi Brennare a LOT nakládají, zavání takřka rozhazovačností. Protože zdaleka nejde jen o ty 'nejokatější' případy, jako jsou opravdu čarokrásné skladby Solitude, Down The Nile a k nejpůsobivějším baladickým momentům Pink Floyd odkazující Sorcerers, odzpívaná hostující Jennie Tebler. Když pominete píseň Nathalie And The Fireflies, v níž soubor sklouzl až ke středněproudému balastu, říkáte si, že na tolik vkusně řešených (potenciálních) hitparádových buldozerů pohromadě narazíte jednou za uherský rok. Kam se v tomhle směru hrabou třeba stylově částečně spříznění HIM... A že kytary zažívají u LOT dosud největší ústrky a místy jim byla ze strany syntezátorů (jejichž 'laciné' rejstříky bohužel nesvědčí o přílišné zvukové invenci těch, co je obsluhovali) přisouzena téměř podřadná role? To může rozčilovat jen zapřisáhlé metalisty - vážení, neupírejte nikomu právo na hudební vývoj!

Moderně pojatému gothic rocku, byť v tomto případě s daleko zřetelnější metalízou, se nadále věnují i Taliáni Lacuna Coil. Na svém třetím řadovém albu upotřebili prozatím jasně nejvíc 'syntetických' zvuků (třebaže klávesista či programátor v sestavě LC nefiguruje, což je poněkud paradoxní - stejný případ však jsou mimochodem i Lake Of Tears), jenže snaha o progresivní přístup naráží na těžko prostupnou bariéru: nedostatek patřičně silných, zkušenějšího posluchače něčím oslovujících nápadů. Co naplat, že o nových kompozicích kapely nelze v žádném případě hovořit jako o jednoduchých a nemožno jim upřít výraznou atmosféru, když se v nich není takříkajíc čeho chytnout? Prošumějí hlavou a skoro nic po nich nezůstane... Prvotřídní vokál linoucí se ze smyslných úst uhrančivé krásky Cristiny Scabbia (tentokrát ji podstatně víc než minule podpořil její mužský protějšek Andrea Ferro) všechno nezachrání.

Psáno pro: &musiQ 2002/11