4.6.2009 | Autor: Jindřich Göth

Mute/EMI (79:20)
„Hrát na jakýkoliv hudební nástroj je snadné. Všechno, co musíte udělat, je zmáčknout správnou klávesu ve správný čas a nástroj začne hrát sám od sebe.“ Also sprach Johann Sebastian Bach.

„Hrát Bacha je velmi snadné. Všechno, co musíte udělat, je otevřít správný program na správném počítači a Bach začne hrát sám od sebe.“ Also sprach Laibach.

Netradiční počin i na takové buřiče jako Laibach. Svébytná variace na Bachovo Umění fugy, náročná kompozice, postrádající vše, čím jsou Laibach proslulí: pochodová tempa, wagneriánská pompa, hluboký hlas Milana Frase. Místo toho tu máme hudbu na pomezí elektroniky a vážné hudby, poskytující živnou půdu všem bachologům, muzikologům a vůbec badatelům. Není to snadno stravitelná hudba, ale takovou nikdy Laibach nedělali. Za odvahu, chuť experimentovat, dělat si věci po svém a neohlížet se na to, co se od nich obecně očekává, si zaslouží jednoznačně uznání. Navíc je mi známo, že opravdoví znalci Laibachkunstu si toho alba velmi cení. A právě pro ně má nejvíc smysl.

Zlatý hřeb: odvaha přijít s něčím podobným
Zní to jako: Bach hraný přes mašinky

Body: