22.5.2008 | Autor: Leoš Kofroň

Supraphon (58:33)
Přezdívalo se jí Věc Makropulos a nikdo o ní nemluvil jinak, než jako o „hermance“. Dokázala na pódiu bez problému vystřihnout hvězdu i v pokročilém věku a oblíbeným předmětem diskuzí se stávalo, kolik že už vlastně podstoupila plastik... V tom všem by ovšem nemělo zaniknout, že Ljuba Hermanová byla velmi dobrá šansonová zpěvačka, která ve své době našla uplatnění na prknech legendárních divadel malých forem - satirického Večerního Brna a proslulého Divadla Na Zábradlí (dokonce ještě i v osmdesátých letech hostovala v představení Outsider pražské Ypsilonky). Písničky, jejichž vznik se váže k účinkování Hermanové na obou scénách, tvoří též páteř tohoto výběru. Nejznámější z nich jsou bezpochyby kuplety Praha je Praha a Žižkovská (Já mám ráda políra), v nichž se skvěle uplatnil zpěvaččin žoviální projev, ale stejně věrohodně zvládla i další polohy, ať už ty rozvernější (Píseň o myši a jedu, Potopa) či vážněji a emocionálně laděné (Proč taky nejsem dáma). Možná, že velkým překvapením pro mnohé, kdož mají Hermanovou léta poněkud jednostrunně zafixovanou, bude její interpretace Kainarova textu Trilobit se diví (v duetu s Jiřím Suchým) a písní z repertoáru Voskovce a Wericha (Minulost přes palubu, Život je jen náhoda).

Zlatý hřeb: Smutný představení, Píseň o myši a jedu
Zní to jako: Jako lidovější souputnice Hany Hegerové

Body: