23.1.2002 | Autor: Radek Diestler

Virgin/Monitor EMI (50:00)
Jak pozorní čtenáři možná ví, s oblibou čerpám z bohaté pokladnice výroků, aforismů a mudrosloví kolegy Sieberta. Nejinak tentokrát; při poslechu šestého Kravitzova alba napadá mne jedna z jeho často užívaných manter, jež zní "Tak tohle teda vopravdu neni žádnej velkej rokenrol."

Kravitz si jako tradičně poskládal skoro všechny skladby sám (jen pod dvěma najdeme společný podpis s osvědčeným kytaristou Craigem Rossem) a obhospodařil zdrcující většinu instrumentů (kromě Rosse si na hammondky občas vrzne další věrný panoš Jindra Jelen, tedy Henry Hirsch). Odmysleme si věčné výtky stran tanců na Hendrixově a zeppelinovském hrobě, ty opravdu nejsou podstatné. Horší je, že Kravitz začíná být nepěkně sterotypní - a když už se pokusí inovovat svůj koncept rockových dupáren, nebo nyvých slaďáků soulového vrhu, vyleze mu z toho bohužel blábol. Viz BelieveIn Me, což má být relaxační kus s trochu taneční příměsi v loopech bicích - jestli vám ale mohu radit, zapuďte ji a přeskočte, je nudná a bezduchá. Albu navíc chybí jednoznačný tahoun typu Fly nebo Are You Gonna Go My Way - předposlední, nadupaný rock'n'roll Bank Robber Man má sice hitové distinkce na dosah, vyvedená je i trojice, sestávající se z pěkně postavené ploužiny Million Miles Away, obhroublé dvanáctky God Save Us All a Aerosmith za mnohé vděčící Dig In, ale přesto si myslím, že horizontů Kravitzova hitmakerství nedosahují.

Tedy diagnóza: opakování se, nepříliš výrazných nápadů a tu a tam i výrazný přehmat (Believe In Me). Medikace: to kdybych věděl... Ale pacient má zdravý kořínek, to je dobré mít na paměti.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2001/12