14.2.2002 | Autor: michal nanoru

Jazzanova-Compost Records/Panter (34:58)
Koop nejsou jazzy lounge. Z ledničky vynesený jogurt light obohacený minerály. Ne, ne, nic, co by připomínalo hudbu po kryonizování. Jazz 2001. Velmi klidní. Stockholmští Magnus Zingmark a Oscar Simonsson nyní vyvolali kouzlo vokálního jazzu šedesátých let. Prosmýkli se mezi polaritami. Suchou, profesorskou jazzovou fixací na komplikovanou dokonalost a šedou nezajímavostí elektroniky. Když se jde pomalu, může člověk dostat úžeh. A když se jde moc rychle, leje z něho pot a v kostele pak prostydne. Druhá deska (debut Sons Of Koop je z nejlepších let - 1997) fascinuje hřejivým pohazováním s živými, teplými barvami, kontrabasem a především vokály. Oranžová hudba. Oranžové dámské šaty, ve kterých jsou navlečeni Magnus a Oscar před podzimní tapetou na obalu. Koop vrátili jazzu duši a cit. Kratší a sladší než cokoli, co jste na této scéně mohli zatím slyšet. Waltz For Koop dělá z každé sezóny letní večer v otevřené kavárně s komáry na své poslední plavbě po hladině černé kávy, černější než Arafat. Jazz gone pop.

Jistě, vokály. "Zříci se onoho otroctví, jímž je přitažlivost žen," poznamenává si do zápisníku Albert Camus. Beztížný hlas Cecilie Stalin vás na úvod odešle za racky a pomalu se vsakujícím rosolem mrtvých medúz na zimní pláži. Mikael Sundin vás vrátí do francouzského filmu o shánění tesilových kalhot a masivních umělohmotných přezek na klobouk pro partnerky zamilovaného Pierra Richarda. Ano, to je ta scéna, kdy celuloid běží bez zvuku, jen s hudbou. Ale stále nejste připraveni na Yukimi Nagano. Patnáctiletá Japonka, kterou Koop vychmátli na jakési jazzové soutěži pro její drive a emocionální projev. Jak ta musí být krásná... což teprve, až ji spatřím! Možná se vám zdá, že si nemohu nechat ujít příležitost, abych se nezamiloval. Chápete, patnáctiletá Japonka! (Byron: "Skoro bych vám zapomněl sdělit, že umírám láskou ke třem athénským dívkám, ke třem sestrám. Žil jsem s nimi v jednom domě. Jména těch božstev jsou Yukimi, Stina a Damon a žádné z nich není víc než patnáct.") Poskakuje na funky tracku, s šišlavou lehkostí a čistotou ledových jarních koupelí. Bez uzardění činí ze Summer Sun nejeuforičtější písničku pošmourného světa, který nás obklopuje. Vedle toho básník Earl Zinger (Modal Mile) i Terry Callier (In A Heartbeat) vypadají jako škrabálci brambor a jen těžko bojují o pozornost.

Toto byste měli mít. Vy, jimž jednoduchost obyčejných písniček přijde příliš snadno rozšifrovatelná. I vy, kteří v hudbě musíte nalézat silný cit. Neboť podle bohatství dojmů měří se velikost jednotlivcova života.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/02