25.9.2003 | Autor: Jindřich Göth

Četli jste rozhovor s Jazem Colemanem v minulém čísle? Pak si jistě vzpomínáte, jak frontman Jaz Coleman za album bojoval, jak jej vehementně propagoval. Obvyklé promo žvásty, chtělo by se říci. Až na to, že v Jazově případě jde spíše o neochvějnou víru ve vlastní práci. A ruku na srdce, Coleman může novou desku své legendární kapely chválit, jak chce, protože daleko od pravdy nebude. Killing Joke se vrátili se skutečně podařenou nahrávkou. Ostrou, syrovou a přece melodickou, nabitou emocemi.


Nažeňte na skládku libovolnou drsně se tvářící nu-metalovou skvadru, zapalte za ní oheň a řekněte jí, aby se snažila hrát doprovod k soudnému dni. Chvíli se na ni dívejte, a pak ji vykopněte. Místo ní nechte zahrát Killing Joke v současné formě a poznáte, jak opravdu vypadá apokalyptická rocková muzika. Coleman našeptávač řve, zpívá, deklamuje, šeptá své bolestně pravdivé texty (I'm an urban animal/One step from a cannibal) a k tomu mu hraje snad nejnadupanější hudební doprovod tohoto léta. Pokud nevěříte, pusťte si You'll Never Get To Me. Až uslyšíte Jaze do hymnické melodie zpívat verše Survival is my victory/Time for celebration, otřete slzy a album nedáte z ruky.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/09