22.4.2007 | Autor: Pavel Klusák (Týden)

Nonesuch/Warner (50:15)
Kronos pro mě budou vždycky ti, kteří jako první svlékli kvádra a šli hrát Hendrixe vedle Šostakoviče, Glasse vedle Pärta, mexické písně vedle afrických rituálních rytmů. Jejich kouzlo spočívá nejen v tom, jak dobře hrají, ale jak divoká je jejich mozaika hudby hlubokého smyslu a imaginace. Tenhle kamínek v mozaice asi nebude patřit k překvapivě zábavným, pro konzervativní scénu skandálním činům. Górecki proslul slovansky meditativní a emotivní hudbou, používají ho filmaři, má pověst jakéhosi soudobého duchovního popaře, hudebně při vší úctě mnohem mělčího než je Arvo Pärt. Uprostřed pětivěté skladby je sice čtyřminutové Allegro, ale jinak plyne padesátiminutová skladba v pomalém zpěvu plném žalosti a nostalgie. Asi bychom ale stejně byli rádi, kdyby v Česku byl nějaký odvážný skladatel, který by nedbal na kritiku a v naší době psal tonální, emotivní hudbu na téhle úrovni. To jsou paradoxy.

Zlatý hřeb: Naše vlastní hledání místa Góreckého v dnešní muzice. Zajímavá fuška.
Zní to jako: Chopinovo dědictví pro čtyři smyčce

Body: