22.1.2002 | Autor: Alex Švamberk

Sony Music Bonton (55:51 & 54:15)
Přestože Martin Kratochvíl nikdy úplně nezmizel ze scény - nejenže natáčel filmovou hudbu, ale občas také vystupoval právě v duu s kytaristou Tony Ackermanem - jeho současné aktivity jsou nesporně zaznamenáníhodnou událostí. Byť největší pozornost poutá znovuobnovení Jazz Q, pominout si nezaslouží ani dvojalbum Duolog. A to nejen proto, že přináší nové nahrávky poprvé po tuším asi sedmi letech.

Duolog navazuje na alba z počátku devadesátých let, už proto, že opět zachycuje Martina Kratochvíla v duu s Ackermanem. Vazba je oto patrnější, že dvojalbum nepřináší jen nové nahrávky z jara letošního roku, ale také záznam improvizací, pořízených v květnu 1996 po právě ukončeném turné.

A právě ty představují vrchol alba, jejich klíčový význam zdůrazňuje už fakt, že titul desky je odvozen od názvu první z archivních skladeb Duologue. Kratochvíl s Ackermanem se totiž dokázali vymanit ze všech konvencí, plynule a logicky přecházeli z jazzu do hájemství komorní hudby s jasnými janáčkovskými inspiracemi. Použité postupy se obdivuhodně váží, což je patrné nejen ve vygradované titulní skladbě postavené na temném motivu piana, ale zejména v rozsáhlém Negotiation, v jehož úvodu, kde odpovědi kytary na basový motiv klavíru evokuje náladu Cooderovy hudbu z filmu Paříž, Texas, dramatická gradace opět nechybí. I méně obvyklé styly hry, jako je poklepávání na tělo kytary, hra za kobylkou či prohrabování se ve střevech křídla, nejsou samoúčelným východiskem z nouze, ale zapadají do totální hudby dua, jehož protagonisté obdivuhodným způsobem komunikují. Improvizace přitom téměř postrádají hluchá místa, i když napětí občas opadne.

Nové nahrávky postrádají náboj noční improvizace, během níž se oba protagonisté podle Kratochvílovích slov "snažili hrát, to se na koncertech hrát báli a vyhýbali se všemu, čeho byli přesyceni..." Duo se za podpory hostů baskytaristy Pavla J Ryby, cellisty Vojtěcha Havla, který se objevil už na albu z roku 1990, a percussionisty Imrama Musy Zangiho drželo zažitých postupů, nepokoušelo se překračovat jejich hranice. Snímky z letošního jara mají, možná i díky využití bezpražcové baskytary, nejblíže k lyricky laděnému komorním u jazzu s tlumenými emocemi. Nejpřesvědčivější jsou skladby s Havlovým cellem, které se svou náladou blíží až poklidnějším kompozicím Astora Piazzolly, platí to nejen o úvodním Spiknutí, ale zejména o Gogi Gogi. Ohnivé Zangiho perkuse na desce nepůsobí tak silně jako na koncertech, což platí i o sóle v Toledu.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2001/12