29.11.2004 | Autor: Karolína Cebrovská

EMI (56:00 min)
Že se na Karla Plíhala nesmí pospíchat, ví díky Zelenkově mystifikačnímu dokumentu Rok ďábla už celý národ. Plachý písničkář je takřka proslulý svým zodpovědným přístupem k práci a mravenčí pílí, která spolu s jeho talentem přínáší vždy uchu (i duchu) lahodící plody v podobě půvabných desek. Leč takovéhle zázraky potřebují dostatek času na dozrání a Karel Plíhal jako hospodář staré školy se drží pravidla, že umělá dochucovadla a chemické ustalovače jsou stravitelné jen pro rychlokvasící pop-průmysl. Trvalo proto téměř patnáct let, než spatřil světlo světa jeho hold básníku a muzikantovi Josefu Kainarovi výstižně nazvaný Nebe počká.
Dvacítku skladeb otevírá jediný Plíhalův příspěvek, melancholické povzdychnutí Děvče mi usnulo (píseň vyšla v roce 1992 na desce Takhle nějak to bylo.) volně přecházející v Kainarovu Bázlivou a v její notě pak Plíhal provází posluchače zbytkem alba. Pečlivě vybraný repertoár obsahuje kousky známé pravidelným návštěvníkům Plíhalových koncertů jako Imperial blues, Mrtvý vrabec nebo Diga Diga Do, a klasické Kainarovy texty známé širší veřejnosti spíše v básnické podobě - Miss Otis lituje, Železniční most.
Původní slova dostala možnost vyniknout v jednoduchém aranžmá Plíhalovy kytary (ve dvou skladbách ji vystřídal Peter Binder), se zpěvem vypomohla Zuzana Navarová (jíž patří vyseknout poklonu za podání Černé káry) a výsledek je jednoduše znamenitý a k poslechu vřele doporučitelný.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/11