1.4.2004 | Autor: Roman Lipčík

No, šestnáctiletá Joss Stone, nová senzace přemýšlivější hudební Ameriky, není tak úplně nezkažená. Na svůj albový debut poskládala cover vedle coveru, patrně po poradě s ostřílenými producenty Betty Wright a Timmym Thomasem pochopivši, že s neznámým jménem je dobré vsadit na jistotu. Však už to slibuje napravit a dodat zanedlouho album původního materiálu. Toto je tedy jakási prověrka jejího vkusu, lásek, afinit a především schopností. A v mnohém ohledu i exhibice, byť nezamýšlená, nenásilná, jen jakoby mimochodem. Má co předvádět, soul 70. let, který si zvolila pro svůj debut, sice byl i záležitostí mladičkých dívek, ale měl tehdy ještě pevnější vazby na minulost, která ordinovala duševní vyzrálost, o hlasové nemluvě. Obojím se může mladičká interpretka chlubit. Její interpretační sebejistota je s ohledem na věk udivující, hravě klouže ze začernale promlžených vokálních poloh do poloh, kde se svého času pohybovala Janis Joplin. Stejně zvládá blues i rockovější tempa. Producenti zvolili syrovější, bezmála striktně akustický doprovod, i když "miamský sound", který Stone revokuje, by mohl svádět k elektroničtější plnosti. Správný krok, díky němuž vynikne přirozenost zpěvaččiných kvalit. Nakonec jí posluchač odpustí i tu sázku na prověřenou jistotu, protože jde o kvalitu, kterou je dozajista těžké pokazit, ale stejně těžké je o něco ji povýšit, což se Stoneové na nejednom místě daří. Kdoví, jaký skladatelský parazit se na ni přisaje a jaký materiál jí podstrčí, až se rozhodne vykročit z ochranného stínu coverů.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/03