27.1.2003 | Autor: Daniel Vojtíšek

Nonesuch/Warner Music (62:26 & 64:43)
Joni Mitchell našla zalíbení v doprovodu velkého orchestru? Dva roky po vydání Both Sides Now, přehlídce americké klasiky s přidanou vlastní titulní písní udělala něco podobného teď. Tentokrát se svým vlastním materiálem. Nejsou to ale 'Greatest Hits' v novém balení. Joni Mitchell sáhla především po svých méně známých kouscích ze 70. a 80. let minulého století.

Neobyčejným písním Joni Mitchell se v prostředí velkého orchestru v kompletním obsazení 'symfoňáku' daří kupodivu dobře. Zejména těmze středního a nedávného období: Amelia, Hejira z alba Hejira; The Sire Of Sorrow (Job's Sad Song), Sex Kills, Borderline z Turbulent Indigo; Otis And Marlena z Don Juan's Reckless Daughter. A tak podobně. Provedení Jobovy smutné písně The Sire Of Sorrow je ještě působivější než originál, protože demagogičtí Jobovi nepřátelé jsou zde představováni dvacetičlenným mužským sborem.

Album Travelogue ale může působit vážné problémy posluchačům, kteří písně znají v originálních verzích. Ti se pravděpodobně s tak radikální orchestrací budou těžce smiřovat. Nebuďme papežštější než papež a ruku na srdce: kdopak si přesně vzpomene, jak vypadalo původní aranžmá třeba písně Amelia? Mimochodem, nebylo ani horší, ani lepší, jen jiné.

Pěvecký projev Joni Mitchell je na Travelogue stejně soustředěný, důvěryhodný a tak nezapomenutelně originální jako vždy, že na sebe stejně strhává největší pozornost. I kámen by se pohnul aspoň o centimetr.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2003/01