18.4.2003 | Autor: Jindřich Göth

Artistdirect/CDirect (50:40)
Johnny Marr se díky svému prvnímu sólovému albu ocitl v podobné situaci jako jeho někdejší kolega z The Smiths, zpěvák Morrissey. Dochází k tomu vždy, když dojde k rozdělení výjimečné skladatelské dvojice. Takoví Suede a Bernard Butler by ostatně mohli vykládat. Stejně jako tedy Morrisseymu dodnes chybí silná skladatelská osobnost, která by jeho geniální texty a báječný zpěv dobarvila odpovídající muzikou, můžeme vznést pochyby, zda geniální kytarista a skladatel Johnny Marr dostatečně ustojí roli zpěváka a textaře. Bez obav, Boomslang rozhodně není ničím na způsob The Smiths bez Morrisseyho, jde o kolekci vyvážených a plnohodnotných písniček. Marr zpěvák se poněkud drží stranou, snaží se a nepouští se do žádných vokálních vylomenin. Pracuje poctivě a ví, kde je jeho silná stránka. Samozřejmě v nezaměnitelné kytarové hře a skladatelském rukopisu. Tam je jako vždy nedostižný.
Vlastně se ani nedalo s jistotou určit, jaký materiál Marr na album připraví. Půjde o čisťounký kytarový pop jako v případě The Smiths? Vydá se Marr znovu vstříc elektronickému popu á la Electronic? Nebo překvapí něčím zcela novým? Nic z toho, materiál na Boomslang mnohem více upomíná na alba formace The The, v níž Marr svého času rovněž účinkoval. Prim hraje šest strun. Akustická kytara se ležérně proplétá se zboostrovanou, dokresluje mnohdy nenápadné melodické motivy, které se zvýrazní až několikerým přehráním. Pak vynikne chytlavý hit Caught Up či asi nejsilnější, bolestně posmutnělá Down On The Corner.
Ač to vybroušená a spolehlivá Marrova hra zprvu příliš nedovoluje, je dobré se později, až si album osvojíte, soustředit na aranžmá. Doprovodní The Healers pracují velmi spolehlivě a nápaditě, tu a tam jsou písničky dochucené jemným popraškem elektroniky. Nic netrčí, nic nechybí, vše je perfektně dotaženo do konečného a jedině možného tvaru. The Healers (hlavně ovšem díky Marrovi) zvládnou i sedmiminutovou skladbu, aniž byť na okamžik nudí. Začali jsme paralelou s Morrisseyem, skončeme také tak. Stejně jako věčný tragéd Mozza nedokázal vystoupit ze stínu legendární kapely, nepodařilo se ani Johnnymu Marrovi přijít s podobně nadpozemsky kouzelnou hudbou. Neznamená to však, že by zklamal a dodal nedodělek. Naopak je obdivuhodné, jak se Marr straní ždímání slavné minulosti a žije přítomností, či spíše budoucností. Boomslang je dokonale odvedená práce, z níž čiší prostá a upřímná radost ze společného hraní. Zázraky se prostě nedějí každý den.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/04