22.3.2002 | Autor: Daniel Vojtíšek

Dream Catcher/Globus Music (49:22)
Velká firma by se zajisté neodvážila vydat takovéto album. Vždyť neobsahuje nic nového - dokonce ani neslýchaný kytarový riff. Nicméně vězte, že John Wesley je sólovým kytaristou Fishe (ano, jste doma, ten od Marillion) - což samozřejmě samo o sobě nemusí být nutně volňáskem do recenzentů ráje. Podle všelijak sehnaných informací (třeba www.john-wesley.com) je toto třetí umělcovo album.Ta předchozí se k nám sice nedostala, ale i tak se nezdá, že by John Wesley vyčerpal všechny možnosti, jak posluchače zaujmout. Jeho tvorba totiž obsahuje ono obtížně popsatelné, jež čeří spodními proudy klidné vody prvních dojmů.

Ano prosím: leccos na leccos upomíná. Ale neříkejte mi, že Fly Boy není sakra silná písnička. Od úvodu jen s akustickou kytarou, trošku zastřeným, ale čistě intonujícím Wesleyovým hlasem, přes přidávající se basu a bicí, s tlumenými podehrávkami elektrické sólovky, to vše pod vskutku dobrou melodií slok i refrénů, až do závěru, který nepotřebuje pomocnou ruku několikerého opakování aždo fade-outu, ač by k tomu ostrá slova textu (get out of here! - vypadni!) sváděla.

Celé album se drží celkem úsporných aranžmá bez zbytečných vrstev a samoúčelných fines. John Wesley proto zní přirozeně v mnoha různých polohách. Ve Velvet Dreams je důrazně dojemný, ale bez nadbytečné plačtivosti a patosu. Není mnoho takových, kteří by si troufli tuhle náladu vzápětí shodit (shodit?) vypalovačkou (Wrench). Na desce jsou i docela 'obyčejné' melodické rocky nebo 'obyčejné' balady (např. A Well Placed Hole, All Or Nothing), přesto dobře zapadají do skládačky a nevadí jim ani, že noční můry (Chasing Monsters) mají království hned ve vedlejším pokoji.

Možná není Wesley tak upřímný, jak vypadá, a všechno vykalkuloval.To by ale musel být mistr světa a přilehlých galaxií v přetvářce.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/02