12.6.2002 | Autor: Alex Švamberk

Domino/Mute CS (38:27)
Jim O'Rourke patří k těm nenápadným postavám, které nikdy nemají šanci stát se hvězdami, ale jejichž tvorba oplývá kvalitami. Potvrzuje novinka Insignifinace, na níž je O'Rourke důraznější nežna intimní zpovědi Eureka. Nebojí se šťavnatých kytar, velvetovské gradace na jediném akordu, kterou přináší Therefore I Am, ani zpětné vazby v závěru poslední písně Life Goes Off. Ne náhodou takéO' Rourke produkoval poslední album Sonic Youth - nikdy se však v hluku neutopí, nezapomíná na až hravé melodie, evokující šedesátá léta, kdy rock byl ještě mladý. Jemnější polohu nepřináší jen titulní píseň a folkově laděné Good Times s akustickou kytarou, odlehčení najdeme takřka v každé skladbě, ať už je přináší mezihra kytary nebo sbor. Nechybí ani ozvláštnění aranžmá, které přináší kornet, vibrafon a pedal steel. Svým pojetím Insignifikance proto působí jako historie rocku nahlížená sice s jistým časovým odstupem, který ulámal hroty výstřelků, nikoli však chladně bez srdce.

Jim O'Rourke přistupuje k rocku stejně jako představitelé amerikany k hill billy nebo Bill Frisell k odkazu jazzu. Citlivě z nich čerpá, ale nepodléhá jim, nesnaží se je oživit v původní podobě s prvotní energií. Používá je k vlastnímu vyjádření, které je plné až stereolabovské nostalie, protože O'Rourke pracuje s postupy, které pomalu patří minulosti. Mizející svět ovšem bývá nejpůsobivější.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/06