3.11.2002 | Autor: DJ Mobley

CTI (65:53)
A pro ty z nás, které novinky současného jazzu nechávají chladné, naštěstí stále ještě zbývají početné reedice. Ne snad, že by ta záplava přinášela samé zapomenuté perly, ale někdy se objeví. Určitě se jich pár najde mezi dvacítkou reliftovaných nahrávek americké firmy CTI ze sedmdesátých let, vyprodukovaných slavným Creedem Taylorem. Ověnčen úspěchem v tak prestižních firmách jako Betlehem, Verve a Impulse, se Taylor na konci šedesátých let rozhodl postavit se na vlastní nohy a vydávat jazz odpovídající potřebám a vkusu nové doby. Produkce CTI se proto vyznačovala nejen na svoji dobu luxusním grafickým provedením, ale i jednotným 'zvukem CTI', pro který bylo typické diskrétní používání elektrických nástrojů, módních jazzrockových rytmů a smyčců domovského aranžéra Dona Sebeskyho. Výsledek někdy zaváněl stejnou sterilností a líbivostí, které se za pár let později stanou pečetí a prokletím 'smooth jazzu'. Ale díky tomuto marketingovému triku mohly v době, kdy jazz v amerických studiích neměl zrovna na růžích ustláno, spatřit světlo světa docela zajímavé jazzové nahrávky takových osobností jako byl George Benson, Paul Desmond, Freddie Hubbard nebo Stanley Turrentime. Ne vše z nedávno oprášených dvacet titulů si zaslouží takovou péči. Ale minimálně Red Clay trumpetisty Freddie Hubbarda, Body Talk kytaristy George Bensona a neprávem zapomenutá discosoulová zpěvačka Esther Philips (What A Diff'rence A Day Makes) obstojí před věčností. A samozřejmě i Concierto kytaristy Jima Halla. Ten si ke stájové rytmice tvořené tandemem Ron Carter - b, Steve Gadd - dr přizval staré známé west-coastové komplice alsaxofonistu Paula Desmonda a trumpetistu Cheta Bakera, k nimž se diskrétně připojil i klavírista Roland Hanna. Dokonce i Sebesky se tentokrát při aranžování vyhnul jakékoliv okázalosti nebo líbivosti. Výše uvedení pánové totiž opravdu nemají za potřebí se předvádět. Hrají křehký melodický jazz, plný vzájemného respektu, ale především úcty k hudbě, které slouží. Jenom proto se jim bez námahy a bez ztráty kytičky podaří vyrovnat se i s tak odvážnou sázkou, jakou představuje titulní Concierto d' Aranjuez, jehož definitivní jazzovou verzi již před nimi nahrál Miles Davis s orchestrem Gila Evanse. Desmond a Hall nad hladinou nepatrně zčeřenou rymikou Gadd/Carter, plachtí jak ve stavu beztíže, jakoby si letní den ani neuměli představit bez Rodrigovy melancholické partitury. O takových chvílích říkával pan fotograf Sudek "Hudba hraje."


Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/10