8.1.2004 | Autor: Tomáš S. Polívka

Sony Music/Bonton (38:16)
Jaromír Nohavica vsadil na osvědčené spolupracovníky (Plíhal, Sázavský, Pobořil). Mohl se spolehnout i na svůj přirozený autorský rukopis: pokud se snad někdy do něčeho stylizoval (některé položky na albu Moje smutné srdce k podezření ze světácké stylizace mírně sváděly), nyní si uvolněně písničkaří, jen když má o čem. Skvěle funguje i kontrast písní melancholických až temných (Mařenka, Masopust, Dlouhá tenká struna) s hříčkami veselými až rozpustilými (Pochod Eskymáků, Milionář). Skvěle funguje taktéž kontrast bohatších aranží a průzračných písniček odvyprávěných jen za doprovodu akustické kytary, klavíru nebo Heligonky. Těch průzračných, vpravdě folkových skladbiček je tentokrát převaha, vždyť "po rockersku" se Nohavica vyřádil na Roku ďábla. Výjimku tvoří pouze úvodní, v nejlepším smyslu slova hitové Krupobití s bicími, baskytarou a elektrickou kytarou. Krok zpět? Možná, no a co. Vždyť tohle je Nohavica, jak ho máte (máme) rádi. Poetický i zemitě lidový, rafinovaný i přímočarý. Žádné zmatení jazyků, ale pěkná deska plná pěkných písniček.
PS: Perlička o hudební publicistice: písničkový vtípek Nic moc. Výstižné! Tak si hrajme a nespekulujme.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/12