5.1.2004 | Autor: Jaroslav Špulák

Universal Music (53:48)
Zpěvačka Jana Kirshcner je slovenský fenomén, který si přesto dokázal zachovat vlastní přirozenou tvář a pořádný kus osobní svobody. Tvůrčí rovněž, jinak by aktuální horká novinka Veci čo sa dejú zněla úplně jinak.
Kirschner vytvořila obdivuhodně soudržný komplet s hudebníky ve své doprovodné skupině, což je na kolekci znát. Nahrála ji klubová kapela, která už dávno není otrokem nějakého konkrétního směru. Současně si ani přehnaně nevyskakuje, srovnat ji lze například s tvorbou Dana Bárty a Illustratosphere. Kirschner jde po bigbítu, překračuje k jazzu, funky, blues a jako hosty si do studia sezvala další hudebníky, s jejichž podporou mohla naplnit všechny své představy o moderní intimní desce.
Vývoj je patrný. Zatímco album Pelikán nabídlo momenty ryze komerční, respektive se z něho takové vyklubaly, nová kolekce je mnohem komornější a komerčně zcela nezajímavá (kdyby ji ale nenahrála právě Kirschner). V jednom se ovšem zpěvačka změnila, rozhodla se pro slovenštinu a jako autorka textů ji zvládla. Na desce nejsou žádné zásadní pravdy, žádná generační témata ani revoluční pokřiky, niméně řemeslně jdou "přímo do úst", nedrolí se a nedrhnou.
Kirschner se touto deskou zařadila mezi tradičně spolehlivé zpěvačky, které jsou ochotny těm pozorným odkrýt svou duši. Netvoří pro povrchní publikum, to by totiž mohla vystupovat v pořadu Zlatíčka (což nebude).


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/12