26.9.2008 | Autor: Josef Rauvolf

Indies (45:57)
Civilní písničky i projev, to bylo na Janu Zubryckém vždy sympatické, a tentokráte také otevřenost při výběru spoluhráčů. Již na minulé desce Tichý telegraf se obklopil mladými jazzmany, a jak je vidět, padli mu do oka (nebo snad do ucha?). Má to logiku, jsou to výteční instrumentalisté, přizpůsobiví, a vzhledem ke svému mládí i přirozeně přístupní různým žánrům. Kromě jazzových hráčů ale také slyšíme smyčcový kvartet (v Halasovi) a početný sbor (ve Sváteční). Zubryckyj spíše vypráví, písně, jež jsou povětšinou pomalejší, příjemně plynoucí, mu to umožňují. Je to vlastně celé jako milé posezení někde u známých v kuchyni, kdy je hovor přerušován tichem, nikam se nespěchá. U některých písniček, třeba u úvodní Podobojí nebo v Halasovi, přijde na mysl Mišíkovo Etc., je to ale spíše zvukem a náladou. Byla zmíněna civilnost, jež platí i pro texty. Žádný patos, city jsou cudně ukryté („jsou slova tichá jako sobotní ráno / ve kterém nedělně spíš / šeptám ti do ucha sváteční ano / a čekám až se probudíš“), dojde i na vtipné obraty („našel jsem podkovu / co byla vysmátá od ucha k uchu“). Podobojí je deskou na více poslechů, albem, jež sice nebude trhat rekordy, své posluchače si ale jistě najde.

Zlatý hřeb: Meziřádky
Zní to: tiše

Body: