14.5.2002 | Autor: Ondřej Bezr

Lotos (50:00)
Myslím, že není potřeba se zvlášť rozepisovat o tom, kdo je Jan Spálený a jak v současné době hraje jeho ASPM - jako jednu z největších a nejpopulárnějších českých bluesových osobností jej znají snad všichni, kdo do tohoto baru zabloudí. Ušetřeme si tedy úvodní vizitku a rovnou k věci.

I když název alba Má vina může při jistém chápání svádět k opaku, domnívám se, že Jan Spálený prožíval v době jeho vzniku dobré, šťastné období: nešťastní lidé nedělají tak dobrá a nadějeplná alba (byť zde nechybějí jako vždy temnější odstíny, to přiznávám). Jeho sevřenost, i přes množství rozmanitých forem jednotné a jasné poselství sice stárnoucího, ale zdaleka ještě nikoli vyhaslého chlapa (ve všech smyslech, které tato slovo obnáší), svědčí o zdaleka nevysychající inspiraci. Myslím, že Spálený tentokrát dosáhl hlavně díky oné jednolitosti vyšší 'mety' než v případě minulého opusu ...až srdce usedá.

I když se vyplatí poslouchat vcelku od začátku do konce, album má několik základních záchytných bodů, ale uznávám, že ty jsou asi záležitostí osobního vkusu. V mém případě je to jednoznačně úvodní (a v druhé verzi i závěrečné) hudebně i textově průzračné šansonové vyznání Znám tě málo (autor textu Jan Velíšek), výtečný remake Spáleného a Vrbovy autorské klasiky Myslím teď na tebe, a další přímočará, tentokrát plně autorská K pomilování. Mezi nejsilnější momenty ovšem patří i dvě krásné coververze: Guilty Randyho Newmana, jejíž český text Pavla Vrby dal název celému albu, a Shiver Me Timbers (Dnes opouštím přístav, text Karel Diepold), jejímž prostřednictvím Spálený potvrzuje moje pradávné přesvědčení, že je jedním z mála Čechů, kteří mohou interpretovat Toma Waitse, aniž by byli podezřelí. Jediná položka alba, se kterou mám problém (skutečný problém, protože opravdu nevím, co s ním), je Quasimodo: rozum mi říká, že popisnost Velíškova textu a jeho ilustrace hudbou (když Paříž, tak samozřejmě tahací harmonika na tři) je jedno velké klišé, přesto mnou pokaždé při jejím poslechu projede jakési zachvění. Možná je to jen známka mého pokleslého vkusu...

Uznávám, že občas v Blues Baru takové věci řeším, ale tentokrát mě to nenapadá ani ve snu: je mi jedno, jestli Má vina je albem bluesovým, jazzovým, šansonovým nebo čertvíjakým. Jan Spálený je pro mě prototypem bluesmana intelektu, pocitu i emoce bez ohledu na tvář, kterou zrovna nastaví.



Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/05